Dubský: Divadelní svět Brno (úterý 28.5.)

Trójanky (Švandovo divadlo)
Zaměstnanci (Teatr Studio Warszawa)  

Hankovcová: Oheň (MeetFactory)

Inscenace Oheň, uváděná v MeetFactory, by se dala přirovnat k příslovečné tiché vodě, která podemílá břehy. Kolébá svou divadelní neokázalostí a nevtíravostí, ale právě i díky těmto kvalitám dokáže zprostředkovat silný a koncertovaný zážitek. Destilát současných úzkostí a neporozumění, připravený ze stejnojmenného románu současné francouzské autorky Marie Pourchet.

Mikulka: Ostrov Domov, Zaměstnanci (Divadelní svět Brno 2024)

O malých a velkých

Na Divadelní svět Brno jsem dorazil až v neděli coby druhá redakční směna nasazená ke sledování závěrečné třetiny festivalu. Mé dosavadní divadelní zážitky jsou, jak už to tak bývá, rozporuplné. S jednou zajímavostí: z toho, co jsem stihnul vidět, bylo nejpříjemnějším překvapením to úplně nejkratší představení - a naopak. Nic obecného se z toho samosebou vyvodit nedá, ale za zmínku to stojí: magická drobnička Ostrov Domov (Katanari Bratislava) a proti ní Zaměstnanci, mohutný a halasný kýč varšavského Teatr Studia.

Voska: Don Juan a já (Divadlo v Dlouhé)

Vypnout a (po skončení představení) zapnout

První dvě třetiny pozvolna končící sezóny Divadla v Dlouhé se nesly ve znamení diváckých výzev. Nejprve Šiktancova inscenace V džungli měst, pracující se záměrnou nesrozumitelností jednání postav, potom Burajova Cesta dlouhým dnem do noci, odvíjející se tři a čtvrt hodiny v pomalém, ne však úmorném tempu. Dramaturgicky tedy vlastně chápu, proč se poslední premiérou stala – eufemicky řečeno – velmi oddechová komedie Reného Levínského Don Juan a já v režii Hany Burešové. Úplný průšvih to není, přesto však zůstávají pochybnosti.

Škorpil: Sága rodu Marxů (Divadlo Husa na provázku + DSB 2024)

 Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…

Voska: Tartuffláž (Divadlo D21)

Dnes si řekneme něco o Tartuffovi

Hned druhý Molière v rychlém sledu: nejdřív Hábova ústecká Škola žen, teď Spišákův Tartuffe v Divadle D21. Obě inscenace navíc spojuje podobný přístup k výchozímu textu jako odrazovému můstku k úvahám divadelním i jiným. Přemýšlím, proč to v mých očích Hábovi vyšlo skvěle a Spišákovi bohužel moc ne.

Mikulka: Velký nabíječ (A studio Rubín)

Tápání v říši loutkového porna

Pokud inscenace postrádá režii i dramaturgii, nezachrání ji pár nahodile vyhlížejících nápadů ani osobní šarmérství. Přesně tohle je bohužel případ Velkého Nabíječe v A studiu Rubín. Navzdory tomu, že loutková výprava Jiřího Knihy do říše porna slibovala zábavný a provokativní úlet.

Škorpil: Láska jako argumentační cvičení (Divadlo Letí)

 V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.

Voska: Škola žen (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ohnout Molièra? Nevadí!

Po Peeru Gyntovi jde o druhé setkání režiséra Michala Háby s klasickým textem v ústeckém Činoherním studiu. V případě Ibsenova dramatu se tvůrčí tým držel norského dramatika až překvapivě věrně a vznikla tak místy lehce rozvláčná, ovšem působivá jevištní roadmovie nevyhýbající se ani nefalšovanému dojetí. Zato Molièrova komedie Škola žen posloužila Hábovi a spol. spíš jako hřiště, na němž se mohl do sytosti vyřádit. A dopadlo to skvěle.