Havelkovu Facku uváděnou Dejvickým divadlem v dočasném azylu Kulturní stanice Galaxie táhnou především výkony domácích herců i hostujícího herectva. Zaujmout může též formální stránka inscenace s otevřeným zákulisím, bezeslovné stylizované výjevy z „místa činu“ (které však pamětníkům připomenou Havelkovo DISKové Já, hrdina z roku 2011) či promítaný videoart. Méně inovativní pak je použití live cinema v podobě zvětšených mluvících (či mlčících) hlav. Žánr dokumentárního divadla a metoda verbatim však bohužel i zde nakonec ukazuje své limity.
Sledujeme jistě pozoruhodný (ale atypický) případ s netradičními okolnostmi a vyústěním, ale inscenace postupně ztrácí svou divadelnost a stává se de facto jen procesním přepisem „kauzy“, který by stejně dobře uspěl ve formě časopisecké reportáže či podcastové série (což se ostatně i stalo). Až kýčovitý závěr s padajícím popelem, duhou a zjevením mrtvého, který ale není nic jiného než jen ilustrací a doslovením již – a vlastně silněji – řečeného je sice tzv. divadelní, ale zároveň zcela zbytečný, nechci-li tvůrce podezírat z citového vydírání. Nahozena jsou témata rasové, sociální či genderové předsudečnosti, obligátně je obžalován státní aparát zastoupený policií a soudnictvím a kdesi na pozadí se rýsují i spory a boje uvnitř rodiny poškozených. Nic z toho ale není artikulováno natolik, aby se smělo stát tématem a tak bohužel vítězí jen onen (sebe)utěšitelný pocit, že mezi námi existují „spravedlivější mezi spravedlivými“. |
| foto Petr Neubert |
více o inscenaci
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme