Šotkovská: Na Kukuru na Kukuru

Dnes jsem po delší době vyrazila sama do divadla, takže oproštěná od společenské konverzace o přestávce jsem se mohla věnovat oblíbené kratochvíli „šmírování“ publika. Zvlášť u inscenace, jako je Čičvákův Kukura Činoherního klubu (host Redfestu brněnské Reduty), kde je publikum výrazně tematizováno, to dává dění na scéně další rozměr.
Když Juraj Kukura spílá publiku, že nesnáší divadelnost, vyžaduje herectví „popoludňajšiech sérií pre dojčiacej mamičky dávaných v hlavnom vysielacom čase“ a do divadla chodí jen na profláklé televizní tváře, je to publikum padesátníků, mezi nimiž sedí řada dam, pro které „byl Kukura idol už zamlada“, či muž, který návštěvu divadla bere zřejmě jako úlitbu spokojenému manželství a už asi po pěti minutách Kukurův monolog začne narušovat jemným chrápáním; publikum, u kterého během první půlky suverénně největší smíchovou reakci vzbudí Kukurova a Dadákova společná salsa. Ve frontě na šatnu se pak ozývají hlasy „No, příště už sem nepůjdem, na mě to bylo nějaký moc umělecký“ „Aspoň ta druhá část s Žilkovou byla taková živější“ a dojde i na obligatní „ty vulgarismy byly úplně zbytečné“ Přesto byl závěrečný potlesk rozhodně vřelý, snad proto, že se publikum dočkalo v poslední částí i onoho „zralého mistrovství“ a „hereckého koncertu“. Po přestávce se ale dostalo i na samolibou kritičku, která stejně jako slavná herečka přece neklouže jen tak po povrchu a směje se mezi řádky...