Odmyslíme-li si moderní uniformy, pistole a taky mobily s notebookem (posledně jmenované strašily na scéně naprosto zbytečně), byl to tak tradiční Othello, jak si ho jen lze v dnešní době představit. Neseškrtaný, s důrazem na všechny možné rétorické souboje, poetické pasáže, slovní přemety a kudrlinky, kterými hýří už samotný Hilského překlad. Jago co možná civilní, Desdemona trochu legrační naivka (jen jsem si nebyl vždy úplně jistý, do jaké míry záměrně). Decentně nabarvený Othello učebnicově předváděl nejprve klid a něhu, posléze na střídačku tlumenou vášeň a netlumenou vášeň. Po režijní stránce z větší části jednoduché a vcelku účelné aranžování, tu a tam proložené výstupem, ve kterém si Michal Lang zřejmě chtěl aspoň trochu zarežírovat. Což zdaleka ne vždy bylo věci ku prospěchu.
Nejsem zrovna vyznavačem tohoto typu divadla, ale řekněme, že může mít svůj smysl jako seznámení s klasickým příběhem. Nebo ještě lépe s tím, jak je vlastně Shakespeare strašně upovídaný. A že to jeho povídání má něco do sebe, ale že si s s ním čeští herci a režiséři obvykle neví moc rady, takže se trochu protismyslně utíkají k psychologizování a upracovanému "zvnitřňování" toho, co v anglickém divadle obvykle umí zcela přirozeně a jednoduše umluvit.
Trvá to tři a půl hodiny a kamarády bych na to spíš neposílal.
Trvá to tři a půl hodiny a kamarády bych na to spíš neposílal.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla 4. 11 v Lidových novinách
Těžko se mohu vyjadřovat k tomu, co napsal o Othellovi Tomáš Šťástka, my dva se ale v řadě věcí opravdu dost podstatně neshodneme.
OdpovědětVymazatJen ale pro jistotu a před závorkou, abychom se vyhnuli zbytečnému nedorozumění: já netvrdím, že je Shakespeare přeceňovaný. S nadsázkou - stále doufám, že dosti evidentní - jsem napsal že je „upovídaný … a že to povídání má něco do sebe“ . A napsal jsem to proto, že tahle inscenace s vypjatou rétorikou hodně pracuje, což se dnes v českých krajích moc nevidí. Jiná věc je, jak moc se to daří. Řekl bych že, jen tak tak - kdo kdy viděl Shakespeara podobným způsobem „odmluveného“ anglickými herci, má laťku chtě nechtě nastavenou trochu výš (jakkoli chápu, že to je v češtině složitější).
Trochu mě překvapuje, že jste měl pocit, že se inscenace odehrává v současnosti. Já viděl tradiční, nekomplikovaně převyprávěný příběh (nic proti tomu), oblečený do současných kostýmů a ozdobený současnou elektronikou. Pars pro toto: proč tu dlouze mávají mobily a pak pošlou posla do přístavu, aby zjistil, jestli plachetnice doplula? Je to klasický případ „povinné“ povrchní modernizace, která se nedotkne podstaty a onomu tradičnímu příběhu spíš překáží.
Režie mi byla podstatně sympatičtější tam, kde se nesnažila vymýšlet nic efektního, když - a to vůbec nemyslím pejorativně - prostě postavila herce na scénu a nechala je mluvit. Když Lang vymyslel bohatě choreografovou rvačku v hospodě, obávám se, že výsledkem nebyla „perfektně postavená scéna“, ale vcelku banální přehlídka klišé, které se v takových situacích obvykle používají. Jindy to zas skončilo u ryze ornamentálních schválností: třeba když Othello bez zjevného důvodu Desdemonu při škrcení zvedl asi půl metru na zem. Ale máte pravdu, to zamykání dveří, při kterém Desdemona Othellovi naivně pomáhá, byl skutečně hezký moment.
Nemá smysl slovíčkařit. Obávám se, že diskuse o tom, co kdo jak napsal, by mohla rozbřednout v diskusi právě o tom a odvést pozornost od
OdpovědětVymazattoho, o co jde především – tj. od představení samého. Nechci zacházet do detailu – ale myslím si, že většina lidí (uvedené „pars pro toto“) si důležitou zprávu z mobilního telefonu ověří. Ale především: prostě mi „strašně upovídaný“ a to, i když to
„povídání má něco do sebe“, pokud se ovšem text podaří „umluvit“, mi nezaznělo jako chvála ceněného klasika. A ani „odmluvením“ se to moc nelepší. Navíc se mi nelíbí, že to „odmluvení“ (co to vlastně znamená - snad, že text, jak se dřív docela trefně říkalo, odsýpá?) ovládají asi jen angličtí herci. To na rozdíl především od českých, kteří „trochu protismyslně“ psychologizují. Srovnávání českých
herců resp. inscenací s těmi zahraničními (ať již Vaše nebo Šťástkovo, i proto jsem tohoto pána v mé reakci „jedním dechem“ uvedl) mne prostě neohromilo a nepřipadá mi ani případné. To z toho důvodu, že máme v Česku jiné inscenační tradice Shakespeara než v Anglii – naše vychází z německých tradic. A navíc jsem těch zahraničních viděl nejspíš více, než většina lidí v této zemi. To proto, že jsem jednoduše přes dvacet let žádná jiná neviděl. Přesto musím přiznat, že moderní češtině Hilského rozumím lépe, než Shakespearově angličtině. A jdu-li na české představení, zajímá mne, jak hrají čeští herci a ne to, jak to dělají jinde a že to dělají třeba i líp – mohu Vás ubezpečit, někdy je to ale i hůř! Při čemž s Vámi souhlasím, že rétorika představení Othella, o kterém mluvíme, je vypjatá. Ale na rozdíl od Vás si myslím si, že si s ní čeští herci právě v této inscenaci rady vědí. Zřejmě jsme viděli různá představení. Nebo jsme si ze stejného představení vybrali každý něco jiného.