Myslím, že kauza Jan Hrušínský vs. Národní divadlo si zaslouží - pokud nechceme zůstat jen u jízlivého ušklíbnutí se nad tím, jak dotyčný nešikovným obchvatem přes bustu svého otce hájil čest profesně ponížené manželky - vyvození jistých obecnějších závěrů.
Janu Hrušínskému se nelíbí divadlo, které dělá Daniel Špinar, Jan Nebeský, Vladimír Morávek nebo které dělal Petr Lébl. Ustrnuv v divadelním vývoji, označuje de facto vše, co přišlo od druhé poloviny osmdesátých let, za - sic! - zvrhlé umění, jeho tvůrce za "bandu paumělců, která ovládá česká divadla, divadelní školství, udílení cen, grantové komise, asociace profesionálních divadel a všechno, co se v kultuře točí kolem veřejných peněz /…/ A o ty jim jde. Ne o umění.“
Odmítnout určitou poetiku, říct si "tohle je na mě moc" není nic špatného. Každý máme své estetické limity, za něž nemáme chuť lézt, a většina z nás v jistém věku přestane být otevřená vůči novým věcem. Problém nastává tehdy, když se rozhodneme toto své individuální odmítnutí povýšit na obecně platnou zásadu a začít ho používat jako hůl k bití druhých. Pomáhajíce si případně navíc tím, že to, co rádi máme a s čím třeba i "obchodujeme" (Divadlo na Jezerce), má u lidí úspěch.
Jan Hrušínský své vlastní umělecky zakonzervované divadlo, toliko mechanicky exploatující to, co už bylo ozkoušeno (co má u lidí úspěch) klade jako měřítko, podle kterého by se mělo rozhodovat o veřejných penězích i o tom, jak by třeba mělo vypadat (kdyby on byl ředitel) Národní divadlo.
A právě v tom vidím hlavní nebezpečí Hrušínského „ozývání se“. Ve snaze tvůrců s rigidním uměleckým uvažováním domoci se veřejných peněz. Získat pozice ve veřejně podporovaných divadlech, ohánějíce se přitom argumentem, že tak jak my to děláme, se to lidem líbí, takto jsou s tím spokojeni a toto si proto i žádají. Jenže nedělat (jen) divadlo, které si "lidé žádají", ale které si právě i "nežádají", které se jim "nelíbí", které jim klade "překážky" a "neohlíží se" na ně by mělo být jedním z hlavních smyslů fungování veřejně podporovaných divadel. Přistoupíme-li na argumentaci a postoje Hrušínských, Töpfrů a spol., ztrácí veřejně dotované divadlo smysl.
Nedá se zpochybnit, že plné hlediště, které Jan Hrušínský v Divadle Na Jezerce často (nebo možná se dá říci i většinou) má, je nenapadnutelný argument pro výroky o diváckém úspěchu. Vyprodaný sál a diváci, kteří odchází spokojeni, jsou cílem snažení jeho týmu a nic proti tomu; to je smysl komerčního divadla, které může a nemusí být kvalitní.
OdpovědětVymazatOvšem Hrušínský prezentuje návštěvnost jako měřítko uměleckých kvalit. Z jeho výroků nepřímo vyplývá, že když je divadlo plné a publikum spokojené, je divadlo zároveň i "dobré" a kvalitní. Mluví stylem, že divadlo podle jeho vkusu je divadlo takové, jaké by mělo být. Netroufám si posuzovat, zda Hrušínský svými výroky pouze hájí zájmy svého podniku, dělá mu reklamu, anebo zda je o svých slovech opravdu přesvědčen. Hlásí se stále k odkazu svého otce a svých divadelních předků. Ale můžeme si být jisti, že Rudolfovi Hrušínskému by se repertoár a umělecké směřování Divadla Na Jezerce zamlouvaly? Podle mého názoru lze o tom docela vážně pochybovat. Osobně si myslím, že Janovi Hrušínskému pozice principála příliš stoupla do hlavy a ve svých výrocích je nesoudný.
Kauza s bustami je absurdní a navíc potvrzuje další problém Hrušínského vystupování, a to že neříká pravdu a účelově manipuluje s fakty (ať už ho k tomu vede cokoli). Lze uvést jeden důkaz, který dosud nezazněl, nebo jsem na něj alespoň já nikde nenarazil. Například nedávno prohlásil, že pokaždé, když zavítá do historické budovy ND, jde se podívat na otcovu bustu. Zároveň však jaksi pozapomněl, že v jednom článku ( http://kultura.idnes.cz/jan-hrusinsky-o-narodnim-divadle-d4d-/divadlo.aspx?c=A130807_172602_divadlo_vha ) kritizoval Nebeského Krále Leara, který se hrál od konce roku 2011 do poloviny roku 2013. Tedy v době, kdy už došlo k onomu přesunu bust jeho otce a Josefa Kemra. Minimálně při návštěvě Leara tedy k otcově bustě nešel. Nevidím to jako projev synovské neúcty, ale proč tedy evidentně lže? Ve zmíněném článku zároveň argumentuje vkusem uvaděček ND, ale pro tyto konzervativnější dámy tato inscenace určena nebyla.
Kritizuje i způsob jednání Daniela Špinara s herci, s nimiž nechce spolupracovat. Nezaznělo však nic o poměrech v Divadle Na Jezerce. S divadlem se ve zlém rozešli například Michal Dlouhý, Martin Preiss, Roman Štabrňák, Pavel Soukup, Kateřina Lojdová nebo Ondřej Sokol. Poslední dva jmenovaní připravovali inscenaci Válka Roseových, po roztržkách s vedením sice režisér Sokol inscenaci dokončil, ale Lojdová musela být v hlavní ženské roli přeobsazena. Divadlo oficiálně uvedlo zástupný důvod nemoc Lojdové, ale ta o pár měsíců později přiznala, že za tím byly neshody a že se velmi nepříjemně rozešli. Michal Dlouhý odešel kvůli finančním neshodám a na serveru Scéna.cz potvrdil, že mu Hrušínský lhal. Do zákulisí sporů člověk zvenčí nevidí, možná není chyba jen na straně Hrušínského, ale má opravdu právě on právo poučovat o korektnosti a o tom, jak se lidé mají chovat a jak má šéf činohry ND s herci jednat...?
Že je Jan Hrušínský zcela nesoudný, je zcela zřejmé (upřímně řečeno, pro ty, kdo se v divadle trochu orientují, to není překvapení), na celé kauze je spíš trochu děsivé, jak ochotně mu naslouchají různí vlivní zástupci "obyčejných diváků": počínaje Bleskem a konče třeba Drtinovou. člověk se tomu může posmívat nebo se snažit vyvracet různé nesmysly, ale obávám se, že o to primárně nejde. Špinar nebo Národní divadlo (nebo kdekoli kdokoli jiný, ta situace je modelová) to musí prostě ustát. A vůbec si nemyslím, že to je pro ně taková švanda, jak to občas zvenčí vypadá.
OdpovědětVymazatA mně tedy než Blesk a pindy Daniely Drtinové připadá daleko horší, když se trapně účelového dopisu pana Hrušínského chytne ministerstvo kultury a ministr začne vynášet soudy, co a jak by mělo ND uvádět. A náměstek pro živé umění si zve vedení divadla na kobereček. To je přece naprosto skandální. No s tím, jaké divadlo vyznává Jan Hrušínský nebo Tomáš Töpfer jsme zase zpátky u Richtera a jeho dotace na prodanou vstupenku a potažmo u totálního zmatení pojmů stran toho, jaké divadlo má být dotováno z veřejných peněz. Jestli má nárok to, se splavným repertoárem, které si navíc na sebe vydělá, tak se asi vůbec nemá cenu snažit. Ale pojďme se bavit i o tom, jestli třeba současné MDP má mít milionové dotace z veřejných peněz, o HDK ani nemluvě - to je výsměch. A je to pořád dokola jako když to tele hubou mele.
OdpovědětVymazatJana Machalická
Teď se asi nedostatečně orientuji - on byl kvůli tomuhle Špinar opravdu na koberečku na ministerstvu?
OdpovědětVymazatNakonec k tomu nedošlo, ale náměstek pro živé umění Rovenský vzkázal do ND, že chce mluvit s Dočekalem, Špinarem a herci činohry. Vedení to odmítlo a nakonec to šlo do vytracena. Ale Rovenský si předtím pozval na mk Hrušínského a hodně si prý notovali, pak přišel ze strany náměstka pokus o výše zmíněný pokus o intevervenci, který mu byl nakonec zatrhnut samotným ministrem ale souběžně s tím ministr veřejně doporučoval, co by měla činohra ND hrát - viz rozhovor na Radiožurnálu.
OdpovědětVymazatBože, to jsou žvásty... Pikantní, když Machalická v LN napadá soukromé podnikání pana Töpfera, Hrušínského a do toho zamíchá ředitele veřejnoprání televize Dvořáka, protože prý přišel ze soukromé televize, což prý je skandální. Cožpak si ta paní neuvědomuje, že sama pracuje pro soukromého majitele soukromých Lidových novin? Budeme ty pitomé lži muset poslouchat ještě dlouho? Hezký večer.
OdpovědětVymazat