úterý 16. dubna 2019

Mikulka: Přízraky (Dejvické divadlo)

Po divokém Absolutnu překvapilo Dejvické divadlo opačným extrémem - tak konzervativně, ne-li přímo staromilsky provedeného Ibsena by jeden očekával spíš v Divadle u Valšů než v Zelené ulici. Ale konec konců proč ne, pokud inscenátoři dokážou takový přístup obhájit. Já vím, že se tahle formulka používá spíš v případě všelijakých radikálních úprav a úletů, jenže časy se mění.



Obhajování je to z větší části úspěšné. Inscenace Jiřího Pokorného nabízí řadu skvěle odehraných situací, a sledovat, jak jednotliví herci pečlivě, neuspěchaně a důsledně budují své figury, je skutečná radost (výjimkou je snad jen vnějškově silový Vladimír Polívka v roli syfilitického syna). Radost v dnešním divadle docela vzácná, nutno dodat. Horší je to s textem samotným. Ibsen je autor nepochybně zručný, jenže taky velmi doslovný a tezovitý. Při takto pietním pojetí pak jeho teze a ponaučení  z inscenace čouhají jako příslovečná sláma z bot. Ani nemluvě o přepjatě dramatickém a nekonečně dlouhém finále, kdy už to s radostí zdaleka není tak žhavé, jednomu se spíš intenzivně zasteskne po moderní zkratce i po pověstném dejvickém podehrávání.

Nicméně - a to zcela bez ironie - kdyby všude dokázali být konzervativní a staromilští tak výsostně profesionálním a herecky suverénním způsobem, bylo by na světě krásně. Tedy alespoň na divadle.

foto Hynek Glos
více informací zde
o Přízracích budu psát v Deníku N a  mluvil jsem v pořadu Mozaika ČRo Vltava 18. 4 (k poslechu zde mezi 19:03 a 28:08)

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme