Jak mlčky zničit ženu
Takže popořádku: v prologu Maryša zazpívá jako zcela nevinná holčička, potom se sice trochu pornograficky, ale stále dost nevinně miluje s Franckem, pak je jí násilím vnucen za manžela Vávra, který v kontrastu k její nevinnosti vypadá jako ztělesnění samčí zvířeckosti. Však také hned po svatbě (a těsně před přestávkou) vyděšenou dívenku brutálně znásilní.
Po přestávce už je paní Vávrová znormalizovaná do podoby luxusní trofejní manželky, nakupuje značkové zboží a nezúčastněně souloží s chotěm, který se proměnil ulízaného magazínového panáka. Jenže se vrátí Francek, který svou bývalou dívku rovněž nehezky ponižuje a trápí. Nakonec Maryša Vávru otráví, to už je ale sama zestárlá, zcyničtělá a zničená.
Obecně známý děj je převyprávěn až na pár výjimek opravdu beze slov, jen prostřednictvím expresivních obrazů. Občas docela působivých, jindy trochu únavně ilustrujících. Z motivicky bohaté hry toho kromě úplně nejzákladnější dějové linky moc nezůstalo, o nic takového ale viditelně ani nešlo – podstatné bylo předvést variace střetu mladistvé dívčí spontánnosti s dospělým světem a pak rozdrásané a trpící ženy s bezcitným mužstvím. Což se na té nejsvrchnější rovině podařilo, pokud bychom se v tom však chtěli nějak vrtat, moc hluboko bychom se, obávám se, nejspíš nedostali. Ústřední téma bylo odilustrováno se stejně prvoplánovou přímočarostí jako příběh. A aby nebyl nikdo ani na okamžik na pochybách, že se odehrává skutečné drama, vypjaté výrazy herců skoro po celé představení emocionálně podmazávalo nabubřelé burácení až komicky názorné hudby (musím přiznat, že právě hudba mně na téhle Maryše doopravdy lezla na nervy).
Nepíši to rád, ale bylo to ve Venuši veliké zklamání. Režisér Jakub Čermák si s kýčem pohrával a zahrával již mnohokrát, tentokrát se mu však, zdá se, oddal zcela bez zábran a bez spásného nadhledu (vzdor několika ironicky odlehčeným scénám). Výsledkem je ta nejpodbízivější inscenace, jakou jsem kdy od Depresivních dětí viděl.
více informací zde
foto Facebook Depresivních dětí
Obecně známý děj je převyprávěn až na pár výjimek opravdu beze slov, jen prostřednictvím expresivních obrazů. Občas docela působivých, jindy trochu únavně ilustrujících. Z motivicky bohaté hry toho kromě úplně nejzákladnější dějové linky moc nezůstalo, o nic takového ale viditelně ani nešlo – podstatné bylo předvést variace střetu mladistvé dívčí spontánnosti s dospělým světem a pak rozdrásané a trpící ženy s bezcitným mužstvím. Což se na té nejsvrchnější rovině podařilo, pokud bychom se v tom však chtěli nějak vrtat, moc hluboko bychom se, obávám se, nejspíš nedostali. Ústřední téma bylo odilustrováno se stejně prvoplánovou přímočarostí jako příběh. A aby nebyl nikdo ani na okamžik na pochybách, že se odehrává skutečné drama, vypjaté výrazy herců skoro po celé představení emocionálně podmazávalo nabubřelé burácení až komicky názorné hudby (musím přiznat, že právě hudba mně na téhle Maryše doopravdy lezla na nervy).
Nepíši to rád, ale bylo to ve Venuši veliké zklamání. Režisér Jakub Čermák si s kýčem pohrával a zahrával již mnohokrát, tentokrát se mu však, zdá se, oddal zcela bez zábran a bez spásného nadhledu (vzdor několika ironicky odlehčeným scénám). Výsledkem je ta nejpodbízivější inscenace, jakou jsem kdy od Depresivních dětí viděl.
více informací zde
foto Facebook Depresivních dětí
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme