Švejda: Hamleteen (Divadlo Alfa)

Způsob selhání Vašíčkova a Jarkovského Hamleteena je bezmála modelový. V základu leží bezradnost, co si vlastně s předlohou, Shakespearovým Hamletem, počít, jak ji vyložit.

Švejda: Denně (Divadlo Na zábradlí)

Bude-li mít Petr Štědroň se svým týmem na počátku nové sezóny v Divadle Na zábradlí na co navazovat, půjde nesporně o inscenaci Denně Egona Tobiáše a Jana Nebeského. Egon Tobiáš jejím prostřednictvím jako by se stával (trochu kuriózně) ztělesněním kontinuity tvorby tohoto „nejčelenějšího“ z českých poválečných divadel.

Švejda: Česká válka (Divadlo Na zábradlí)

Česká válka měla v Divadle Na zábradlí derniéru. Co po ní zůstane? Strach z ní.
Miroslav Bambušek s Davidem Czesanym hovořili prsním tónem. Komponována víc jako báseň než jako drama, byla jakousi patetickou "modlitbou za třetí odboj". Za doprovodu temné, nervní hudby vynořovalo se na scéně, téměř jako na orloji, defilé papírových černobílých figur, pronášejících nechtěně parodické, čítankové promluvy. Agitka naruby. Či nedělní chvilka revoluční poezie. Tvůrci, zdálo se mi z jejich siláckých gest, z jejich výraziva psaného bezmála krví, jako by měli potřebu vést "válku" nejen za třetí odboj, ale prostě tak nějak všeobecně - "tady a teď".
Dnešní doba, o níž už se stalo téměř obligátní hovořit, že prochází "hlubokou krizí", hlasy tohoto typu, které mají naproto jasno, které nerozlišují nuance (a je jedno, zaznívají-li zprava nebo zleva), skutečně potřebuje...

Švejda: V Dejvickém připravují Racka...

Divadelní kritik je obdařen jednou nezáviděníhodnou vlastností: umí předvídat. Obtěžkán desítkami divadelních zážitků, dokáže velice přesně odhadnout, jak takové představení, na kterém právě sedí, bude vypadat. Stačí mu deset minut – a zbytek (většinou) nezbývá než nějak přetrpět. Ba co víc: ono mu stačí nahlédnout předem do informačních materiálů...

Mikulka: Pavel Janoušek - Černá kočka

Kompletní titul knihy Pavla Janouška zní poněkud výhrůžně: Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie. Četba je to však neobyčejně interesantní, a to i pro divadelníky; zvláště pak pro ty, kteří o divadle píší nebo o něm jakkoli bádají. Janoušek rozšiřuje pojmem „znalec“ na všechny, kteří se daným oborem zabývají hlouběji, (od historiků a teoretiků přes kritiky až třeba k učitelům) a z hlediska teorie her analyzuje možné a nejčastěji používané způsoby (přesněji řečeno ony strategie z podtitulu), jakými k předmětu svého zájmu přistupují a jakými se prezentují před veřejností i před ostatními znalci. Dochází přitom k závěrům, u kterých se lze až podezřele často přistihnout při pocitech typu – ano, tak to je, asi bude lépe si to přiznat, když už se o tom ví i v knihách:

Mikulka: Pornografie (Komedie)

Pokud absolvujete nepovedenou – ale opravdu hodně nepovedenou – první polovinu představení, lze se na věc podívat zhruba dvojím způsobem. Optimistický přístup praví cosi v tom smyslu, že už to může být jen lepší, pesimista tuší, že na celý večer padla deka beznaděje a moc se toho už zachránit nedá. V případě Pornografie se potvrdilo obojí.

Švejda: Pornografie (Divadlo Komedie)

Tak jako povstává (a je saturován) svět Gombrowiczových textů z autorovy práce s jazykem (řečí), povstává i inscenace Gabriela Gietzkyho podle Gombrowiczova románu Pornografie z režisérovy práce se slovem. Gietzky na něj všechno sází, herce vede ke střídmému projevu, dbá, aby jejich projev byl pečlivě opracovaný, správně – podle významu pronášených slov – modulovaný; scénografické řešení je prosté, „chudobné“: drobný mobiliář a zejména svícení, navozující příslušnou atmosféru (kterou podporují též vhodně vybrané zvuky, znějící z reproduktorů). Promyšlený režijní koncept. Problém však je, že celá tato režijní řeč je k uzoufání nudná, neobrazivá, vše se víceméně odehrává v rovině pouhé ilustrace (má-li se např. navodit napětí, herci toliko pobíhají po scéně sem a tam). Možná jde o scénické čtení, možná o rozhlasovou hru, nikoli však o divadlo, ve kterém si přejeme něco vidět. Dvě a půl hodiny to trvá. 

Zahálka: Jak jsem byl za blbce

Před včerejším radokovským večerem jsme byli s kolegyní Bartůňkovou na večeři v nedaleké pizzerii Mikulka. Jana se ptala, cože jsou to ty Ceny Hvězd na vrbě - vysvětlil jsem jí to a přihodil poznámku, že dost dobře nechápu, jak někdo může omylem hlasovat pro starou inscenaci, když přece dnes už není problém cokoliv jedním kliknutím ověřit. O chvíli později jsem potom s úžasem seznal, že vlastně jen náhodou nejsem mezi těmi, jejichž hlasy o Ceně Hvězd na vrbě rozhodly: pro Vůjtkovu hru S nadějí, i bez ní jsem nakonec nehlasoval jen proto, že jsem měl v oné kategorii víc kandidátů a tuto už jsem podpořil v kategorii inscenace. Připadal jsem si trochu jako blbec, a tak (místo pointy, pokud někdo něco takového čekal) kladu do pléna otázku: opravdu se jako plnohodnotná první uvedení textu počítají scénická čtení? A nebylo by dobré tohle někde upřesnit? Já mám scénická čtení, jak známo, rád, ale nikdy mě nenapadlo zahrnout je do radokovských nominací. A mimochodem: zatímco hlasy pro Vůjtka a pro Svobodovy Srnky byly na základě dřívějších scénických čtení vyřazeny, nepovšimnuta zůstala Františákova Karla, která už byla v roce 2010 u Bezručů řádně uvedena v režii Jana Friče.

Zahálka: Žebrácká opera (Klicperovo divadlo)

„Viděl jsem to, je to už dávno a přišlo mi to špatné. Paradox je v tom, že předtím, než začal natáčet, měl jsem s Jirkou Menzlem schůzku na Vikárce a říkal jsem mu: Prosím tě, nech je, ať to jen odříkávají. Nesnaž se, aby se pitvořili a dělali z toho grotesku. Nadsázka s mými hrami nejde dohromady, ta v nich umrtví absolutně všechno. A přesně touhle cestou kráčel. První část byla ozdobena různými ornamenty, Macheath běhal po Londýně a vraždil a to mu vydrželo do půlky. Potom možná pospíchali, protože ve druhé polovině, když měl dlouhé monology a nebyly ničím přibarveny, už to tak špatné nebylo. Ale celkově si myslím, že to byl omyl.“ 

Kyselová: Desať jednou vetou

Ako na to alebo keď sa vám....

...zdá, že strácate vieru v nábožensky nekorektné vtipy, zájdite si na Proti pokroku (Divadlo Letí), pobaví dikcia Daniely Kolářovej s jemne diktátorským nádychom

...zdá, že v televízii nedávajú seriál dostatočne vymývajúci mozog, zájdite si na Život Galileiho (Divadlo Na Zábradlí), dozviete sa všetko možné, len nie to, prečo ste neodišli cez pauzu