Varyš: Končí Činoherní studio?

Činoherní studio Ústí nad Labem dnes uvedlo na svém Facebooku:

• Vážení diváci a přátelé Činoherního studia. Dnes vás srdečně zveme na pohřeb Činoherního studia. Od 1. února nemáme žádné prostředky na provoz a díky tomu rušíme veškerá naše představení a zastavujeme provoz. Večer od 18.00 budeme všichni v divadle a zodpovíme veškeré dotazy, které případně budete mít. Romeo a Julie bude! Přijďte se s námi rozloučit.

Vychází přitom z aktuální situace, kdy magistrát Ústí nad Labem rozhodl rozdělit (a navíc pozdě) částku v grantovém řízení na dvě, 8 milionů pro "studiové formy činoherního divadla" a 4 miliony pro "činohru na velké scéně", tedy patrně pro Severočeské divadlo opery a baletu. Patřím sice k pravidelným příznivcům zániku různých divadel, v případě ústeckého Činoheráku by to ale byla velká škoda, neb jde o jedno z mála vyhraněných a dramaturgicky myslících divadel v ČR, navíc v kulturně podminovaném kraji severních Čech. podrobněji zde a zde, vyjádření města zde. 

Varyš: Pomocník Walser (Studio Hrdinů)

Zásah. Dvě hodiny skvělé zábavy a mnoho esenciálních okamžiků, dotýkajících se podstaty věci. Jako vždy u Nebeského jde silně, trefně a stručně o vztah muže a ženy (v referencích Walsera-Rašilova, ale především v dialozích Trmíkové a Černého ("samozřejmě, i já jsem váhala. ale já můžu váhat, musím váhat, protože jsem žena!")), a v Pomocníkovi pak především o (sebe)pojetí umělce.

Mikulka: Luisa a Lotka (D21)

Navnaděn adventním zážitkem s inscenací Jana Kačeny Ďábel spí v kříži na kozách (v končící Eliadově knihovně), vypravil jsem se na jeho dětské představení Luisa a Lotka do vinohradského divadla D21. Dětí ve vymrzlém sále moc nebylo, nejspíš se rozkřiklo, co je tam může čekat. Čemuž i jako nerodič rozumím - ale stejně tak si nebylo možné nevšimnout, že se ona nezletilá menšina nijak viditelně nenudila. K čemu dění na scéně směřovalo, nejspíš děti moc nechápaly, jenže to my dospělí taky ne, tak co.

Totiková: Leni (SND)

Leni Riefenstahl a Johny Carson sa stretli v Bratislave
Činohra slovenského národného divadla otvorila minulú sezónu štvrtú scénu. Sála s poetickým názvom Modrý salón ponúka tri typy podujatí: Prezentujeme, Diskutujeme, Tvoríme. V sekcii Tvoríme vznikol fyzický aj mentálny priestor pre dramaturgické ambície členov činohry, ktorý v Modrom salóne môžu odprezentovať aj svoje autorské projekty. Rozruch /či skôr vlnu záujmu/ spôsobila nedávna premiéra inscenácie Leni z pera autorskej dvojice Schulczová- Olekšák.

Mikulka: Můj romantický příběh (Divadlo pod Palmovkou)

Občas se objeví dvojice inscenací, které by mohly sloužit coby důkazní materiál při opakování nikterak objevného tvrzení, jak důležité jsou v divadle všeliké detaily, atmosféra, herecké charisma a vůbec všechny ty záležitosti, které je tak strašně těžké racionálně popsat a pojmenovat. Třeba když se hraje „singles komedie“ Můj romantický příběh v Divadle Petra Bezruče a v Divadle Pod Palmovkou.

Varyš: Já na bráchu, brácha na mě (Divadlo na Vinohradech)

Divadlo na Vinohradech zahájilo pod vedením Tomáše Töpfera zajímavou strategii, kterou bych nazval zavazovací dramaturgií. Spočívá ve volbě hostujících režisérů.

V příslušné době zde režíroval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek (Les), tehdejší ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik (To byla moje písnička!), kmenový režisér Činoherního klubu Martin Čičvák (Andorra) a nastupující umělecký šéf Dejvického divadla Michal Vajdička (Jindřich IV.) (Natálii Deákovou (Dva), šéfku činohry DJKT v Plzni, bych v tomto kontextu jen připomněl; s vinohradskou scénou opakovaně spolupracovala už v minulosti.)

Je jasné, že pozvaný režisér může být  zároveň někde umělecký šéfem či ředitelem, a není to samo o sobě důvod ho vyloučit ze spolupráce, i když je jeho divadlo ve stejném městě. Tahle systematická strategie, zvlášť když přinejmenším někteří zmínění skutečně nepatří k velkým režisérským esům, však zavání něčím trochu jiným než uměleckou spoluprací: snahou vytvořit vzájemně provázané souručenství divadelních šéfů. Uvidíme, jaké budou další kroky tohoto Volného sdružení režisérů.

Švejda: Týden s Karlem Dobrým

Středa 15.: Troilus a Kressida (Národní divadlo)

KD jako Odysseus. První v řadě. Řečník. Stratég, který ví, co chce: chytrou zdrženlivou mluvou dovést lidi k názorům, které sám potřebuje; a několika ráznými, chlapskými slovy i rozpoutat peklo (nejsilnější scéna inscenace – přivítání, rozuměj znásilnění Kressidy).

Sobota 18.: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo)

KD jako Vincent van Gogh. Přeexponovaný, rozkolísávající už tak nevyrovnaný text. Psychotik, který sotva může přesvědčit o tom, že si zaslouží být propuštěn z blázince. A ve finální scéně ovečka, důvěřující dobrotivému panu řediteli (což ale není chyba KD, nýbrž textu a režisérky).

Neděle 19.: Strakonický dudák (Národní divadlo)

KD jako Vocilka. Hercův typ. Žádná bodrá, komická figurka, ale fantaskní, uhrančivý ďábel – elegán v červeném fráčku, s rozčepýřenými vlasy, s knírkem a hůlčičkou. Švandovo temné alter ego.

Úterý 21.: Církev (Studio Hrdinů)

KD jako Bardamu. Jako Ferdinand. Jako Céline. Až dětsky otevřený, radostný doktor a zanícený spisovatel (zprvu); štvanec a pária (vprostřed); sžíravý, sebevztahovačný, osamělý stařík – misantrop (v závěru). Herectví mnoha tváří. To nejlepší z celého týdne.


Herecký portrét Karla Dobrého vyjde v časopisu Svět a divadlo.

Švejda: Ohlušující pach bílé (Národní divadlo - Kolowrat)

Šest pánů – šest různých hereckých stylů. Expresivní Karel Dobrý jako přeexponovaný Vincent van Gogh, u něhož ani na okamžik nezapochybujeme, že by nebyl psychicky nemocný. Civilistní David Matásek jako solidní, uhlazený Theo. Aristokratický František Němec jako bezmála pohádkově dobrotivý doktor Peyron. Mdlý, výrazově nijaký Filip Rajmont jako samolibý doktor Vernon – Lazare. A dvojice zřízenců: herecky drobivý Petr Motloch jako Gustave a zcela proti svému typu naturburše obsazený Radúz Mácha jako Roland. Jde to k sobě? Nejde. Jeden by si myslel, že dramaturgie Kolowratu je, kromě jiného, postavena právě na modelu „hereckého koncertu“, vhodně zvoleném výběru a souhře herců. Ale zdá se, že ne. Scházel už jen Miroslav Donutil...

Varyš: DNArt (Studio Hrdinů / Omnimusa)

V cyklu autorských životopisných kabaretů (či muzikálních biopisů) Miloše Orsona Štědroně došla řada na Gregora Mendela, českého rodáka a zakladatele genetiky. Po Janu Nebeském a Janu Fričovi vyzkoušel Štědroň dalšího režiséra - volba padla poněkud překvapivě na Veroniku Riedlbauchovou a na výsledku je to znát.

Varyš: Ne Já (Studio Hrdinů)

V zásadě stačí mít Samuela Becketta, jehož texty patří k tomu nejlepšímu, co bylo napsáno, a k tomu Lucii Trmíkovou, fenomenální herečku, a máte vyhráno. A taky že ano. Učinila tak Katharina Schmitt. Minimalistický žertík nebo performance ve dvoraně Veletržního paláce (Studio Hrdinů tak po dalších a dalších variacích, jak využít "vlastní" prostor, objevuje i jiná místa přímo v paláci - ale vlastně by se to klidně dalo hrát přímo ve Studiu) baví a fascinuje. V souladu s Beckettovým konceptem je monolog sdělovaný pouze ústy; na videu je ovšem Lucie Trmíková a i když vidíme jen její rty, zuby a jazyk, je to pořád dokonale ona. Živá herečka vlastně jen zvedá pěst proti vzduchu. A navzdory nebetyčným konstrukcím Veletržního paláce nelze odtrhnout oči od úst Trmíkové. Takže je to divadlo, kdyby chtěl někdo pochybovat...