Švejda: 407 gramů z Bohumila Hrabala (Divadlo v Dlouhé)

V podtitulu inscenace stojí „Návrat k vyprávění“. A skutečně. Jediným svorníkem 407 gramů z Bohumila Hrabala je prostředí sběrny. V něm defilují známé hrabalovské figurky, které vyprávějí, vyprávějí a vyprávějí – někdy třeba klidně dobrých deset minut jako Jaroslava Pokorná coby Tanečnice na konci prvé části večera. Nepřerušovaný monolog bez jediné přídavné akce! Sebevražednější tvar si snad nelze představit. Inscenace se vzdává jakéhokoli svébytného uchopení hrabalovské látky, snaží se pouze o rehabilitaci žánru vyprávění – a daří se jí to!

Přibyl: Dechovka (Vosto5)

Dechovka jako symptom spokojeného zmatku

„Žánrově se jedná o dokumentární divadlo,“ tvrdí o Dechovce sama VOSTO5tka a přidělává mi tím při psaní této glosy dost práce. To tvrzení navíc zopakovalo bez pochybností i mnoho recenzentů. S dokumentárním divadlem bývá svízel. Ačkoli jeho geny pocházejí z klasických historických her, je dokumentární divadlo dítětem až druhé poloviny 20. století, doby, kterou poznamenal rozmach publicistiky a především nástup masových médiích, manipulujících, mnohdy protichůdně, informacemi. Je to žánr matný, neúslužný, puritánský.

Mikulka: Svěcení jara - Jarní oběti (She She Pop)

Už dlouho mě divadelní představení neotrávilo tak dokonale, jako Svěcení jara - Jarní oběti. Různé domácí informace typu "moje matka byla taková a onaká" mi přišly únavné a banální, neumělé tanečky na Stravinského hudbu zbytečné, snaha oživit projekci čtveřice matek různými triky či nápady zoufale nenápaditá.

Mikulka: GundR (Wariot Ideal)

Bratři Günter a Reinhold Messnerové se vyšplhají na Nanga Parbat a Günter to nepřežije. Inscenace GundR pojednává o horolezcích, o překonávání sebe samých, o vzdorování a podléhání nebezpečí. Taky o ztrátě bratra a drásavých nejasnostech a výčitkách s tím spojených. Z čistě „konceptuálního“ hlediska bylo tudíž nasazení extrémních divadelních prostředků na místě.

Přibyl: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti

ODKUD. Z Gorki Theater. Vloni tam vystřídala Armina Petrase, nepříliš výrazného (můj subjektivní názor), leč dlouholetého uměleckého šéfa, Shermin Langhoffová; kulturní manažerka (slušel by se spíše módní výraz kurátorka) centra sílící berlínské post-imigrační subkultury Ballhaus Naunynstrasse v berlínském Kreuzbergu. Úspěšný program formovaný potřebám a zálibám mladého multikulturního hipsterského Berlína Langhoffová dál rozvíjí v Gorki Theater, spolu s dramaturgem Jensem Hilljem a režisérem Nurkanem Erpulatem (jejich nejúspěšnější společnou inscenaci Šílená krev jsme v březnu 2012 přivezli na Novou scénu). Langhoffová si jako intendantka vede zatím znamenitě, přivádí do divadla nové divácké skupiny, exponuje nová a zcela současná témata a má též šťastnou ruku ve výběru režisérů - kupříkladu Sebastiana Nüblinga (nar. 1960), mnohonásobného nominanta prestižních Theatertreffen.

Mikulka: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

Po Frontě se na PDFNJ předvedlo další mluvené divadlo - a bylo to cosi na způsob "a nyní o něčem úplně jiném". Především co do vstřícnosti k divákům. Na místo jednolitě nekonečného proudu brutálních, depresivních a beznadějných obrazů nastoupila hravost a lehkost, pod kterými se deprese, frustrace a beznaděj skrývaly jako otrávený dortíček v lákavě roztomilém obalu.

Škorpil: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

Sebastian Nübling text Sibylle Bergové celkem výrazně upravuje. Množí mluvčí - v originále jde o čistý monolog - a především vypouští, či alespoň potlačuje temnější a melancholičtější pasáže. Například dlouhou scénu – má dokonce formu básně – hrdinčina odchodu z domova, který jejímu vztahu s matkou dává jiný odstín než jaký je možné odečíst z inscenace. Akcentuje především ironickou vrstvu předlohy a i tu ještě dále inscenačně ironizuje vloženými hudebními parodiemi a celkově „neučesaným“ (a nemám teď pochopitelně na mysli jen zjev protagonistek) rázem inscenace. Formálně kontrastnější inscenaci k Frontě aby jeden vskutku pohledal. Výsledkem je zábavných osmdesát minut, které okouzlí střízlivým, ale přesto přesným herectvím (neselhávajícím ani v často zaručeně trapném rozehrávání chyb, úmyslných nedostatků a „hovorů mimo“) a pobaví tím, co v inscenaci z Bergové exkurze mezi „generaci Já“ (nebo též „Generation Y“) zbylo.

Text hry Sybille Berg A teď svět aneb Co je venku, do toho mi nic není v překladu Jitky Jílkové a článek Petra Štědroně o uplynulé sezoně Maxim Gorki Theater  vyjdou v SADu 6/2014

Přibyl: Festival, Perceval a Fronta

Osmnáct let s "Německým festivalem"

Před pár lety jsem odpovídal do jakési ankety na otázku: který moment v českém divadle po roce 1989 považujete za nejzásadnější. Váhal jsem tehdy mezi Léblovým nástupem na Zábradlí a prvním ročníkem divadelního festivalu Německé divadlo v Praze (dnešní Pražský divadelní festival německého jazyka). Druhá událost u mě svým dalekosáhlým osvětovým a inspiračním vlivem nakonec převážila.

Šotkovský: Michal Čunderle - Dialogy řeči

Při prvním prohlížení "tuctu studií o hercích a řeči" Michala Čunderleho se nabízí dva pocity - za prvé je Čunderle (nemýlím-li se) prvním ze své generace, kdo vydává knižně počet ze svých kritických textů, tudíž v jistém podezření ze sebestředné potřeby knižně fixovat časopisecké. Za druhé sice takřka kapesní formát útlého svazku napovídá o autorské skromnosti a přísné probírce již napsaného, ale nebylo by v tom případě lepší počkat, až se toho do sebraných či vybraných spisů nashromáždí víc?

Švejda: Fronta (Thalia Theater Hamburg)

Tři postřehy

1) V tak precizní a vytříbené inscenaci je každý falešný tón hned slyšet. Např. když herci přitlačí v expresi, když začnou hlas stylizovat/deformovat (proč?) nebo když se v závěru jeden z nich pustí do procítěného psychologického herectví, jímž vyjadřuje rozdírané nitro své postavy
2) Kdyby se psal, dejme tomu, rok 1919, dal by se sugestivní (monotónní) protiválečný hlas inscenace snadno pochopit - ale hrát stejně tak (tj. nic k tomu nepřidat) o téměř sto let později?
3) Nemusíte být nutně zavilým zastáncem klasického divadla  - ale za ta sem tam utroušená zrnka dramatických situací v dvouhodinovém monolitu - obrazu byl tedy člověk opravdu vděčný