Mikulka: Kakadu (Dejvické divadlo)

Člověk si to možná hned neuvědomí, ale je to tak: Jiří Havelka je jeden z nejchameleónštějších českých divadelních režisérů (což míním jako konstatování pozitivní). Tematický i stylový záběr má opravdu široký, od „výpravných“ inscenací na způsob Péráka, Exitu 89 nebo (svým způsobem) třeba i Dechovky, přes magického Méliese až po „povídací a chudé“ divadlo typu Regulace intimity. Nebo z jiného úhlu pohledu: formálními hříčky typu Šílenství a vedle nich „angažovaná“ Dechovka či „dokumentární“ Já, hrdina. Osobně mám raději, když se Havelka nepouští do pouhých variací a také, když se nesnaží sdělení (nebo pointu) příliš efektně vypíchnout; to už lze ale brát jako věc názoru. Určitě mu však nelze upřít, že se ve všech zmíněných polohách pohybuje se značnou zručností.

Mikulka: Othello (Národní divado)

S jistou diváckou zkušeností vás v inscenacích Daniela Špinara leccos nepřekvapí. V případě Othella to v dobrém platí o působivé vizuální stránce věci, zvládnutém prostoru a účinné práci s atmosférou, dokreslovanou a spoluvytvářenou zhusta znějící hudbou. V tom horším zas nedůslednosti v celkové koncepci a nahodile vyhlížející nápady. Třeba velký tygr na kolečkách, kterého podezírám z toho, že se na jevišti ocitl hlavně kvůli tomu, aby Jago mohl posezením na jeho hřbetě předvést, že si Othella osedlal (nebo zkrotil, jak naznačuje poněkud cirkusácká uniforma jeho nadřízeného). Nešťastná je ale především snaha dostat prostřednictvím postavy klauna, vyprávějícího zlé rasistické vtipy, do inscenace „zvenčí“ xenofobní téma - jinak ovšem vcelku logicky ponechané stranou, vždyť tenhle Othello je koneckonců běloch.

Mikulka: Zábava (Studio Ypsilon)

Ubavit (se) k smrti

Holičkova inscenace, stejně jako samotná hra, si vlastně vystačí s rozvíjením jediného nápadu - sejdou se tři muži a očekávají „zábavu“. Vzhledem k tomu, že se ona zábava nekoná, začnou se bavit sami, a to stále drsnějším a jakékoli meze stále méně respektujícím způsobem. V Ypsilonce nahrazuje nový překlad Zábava běžnější Tancovačku a není to náhoda: jde tu skutečně o zábavu ve smyslu „bavení se“. A celé je to pojato hodně abstraktně, podobenství není maskováno ani náznakem realisticky vyvedené situace. Představení ostatně začíná i končí nuceným smíchem - v úvodu je cílem publikum strhnout, na závěr by měl tentýž smích vyznívat mrazivě.

Mikulka: Mlčky křičet (Studio Hrdinů)

Inscenací inspirovaných osudy významných osobností se poslední dobou vyrojilo tolik, že už je to skoro inflace. Ale aspoň se dá porovnávat, kam to či ono představení směřuje: chce být něčím na způsob divadelního životopisu nebo je ona centrální osoba spíš záminkou ke svébytné jevištní kreaci?

Škorpil: Příběhy (Boca Loca Lab)

Ivana Kanhäuserová stojí ve tmě za diváky a vypráví Příběhy. Jsou to takové scénografické sny popírající technické možnosti i fyzikální zákony. Diváci přitom sledují prázdnou scénu, tu více, tu méně osvícenou, většinou v jednotném tlumeném odstínu červené, sem tam modrozelené. Ke druhému příbehu se ještě přidá adámkovský „hudební“ doprovod. A to je vše. (Protože více detailů se nesluší prozrazovat.)
Netuším, zda takový žánr existuje, ale tohle je prostě „vyprávěné scénografické divadlo“.

Mikulka: Báby (Divadlo Na zábradlí)

Těžko odhadnout, do jaké míry to byl záměr, zdá se ale, že nová inscenace Divadla Na zábradlí završuje jakousi volnou trilogii. Báby, stejně jako předtím Požitkáři (viz tady a tady) a ještě před nimi Šílenství (tady a tady), nabízejí strukturu tvořenou téměř samostatnými scénami propojenými společnou atmosférou. Nebo ještě spíš představují jakýsi průhled do vykloubeného a groteskního světa bez srozumitelných pravidel; samozřejmě také bez příběhu a bez jasně odečitatelného sdělení - o to však výrazněji výtvarně stylizovaného. A daří se jim být v rámci této trojice dílem nejen nejzábavnějším, ale také celkově nejsilnějším.

Švejda: České století II (Česká televize)

K herectví podruhé

Hraný cyklus České televize České století byl doplněn a završen druhou sérií, čtyřmi díly z let 1968 až 1992. Čím blíž současnosti, tím víc v člověku vzrůstala zvědavost, kterak se tvůrci vypořádají s úkolem, jak vlastně vůbec umělecky pojmout/ztvárnit osobnosti, které současník dobře zná, o nichž si na základě vlastních empirických zkušeností mohl učinit dost přesnou představu, „jací jsou (či byly)“.
Robert Sedláček a spol. zvolili cestu co nejvíc možného připodobnění herců a jejich projevu reálným předobrazům. Včetně jejich maskování – což se mi zdálo být tou nejspornější, neboť nejextrémnější variantou řešení, při které si vskutku nebylo možné nevzpomenout na podobně směšné, socrealistické kinematografické metody typu Čiaureliho Pádu Berlína. Především ale: tato volba ještě zdaleka nezaručuje, že se o ztvárňovaných osobách řekne to podstatné, že se postihne to charakteristické.

Mikulka: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)

Už jsem tu větu napsal mnohokrát, tady i jinde, snad se svět nezboří, když jí zopakuji ještě jednou: mám rád divné divadlo. Stejným dechem nicméně nutno dodat: tentokrát to ale byla fakt dřina. 

Škorpil: Gasoline Bill (Münchner Kammerspiele)

Vzpomněl jsem si na Adámkovo Po sametu. V jedné pasáži tu sbor herců opakovaně poloskandovaně křičí „PRO-VO-KA-CE“. Co jiného než provokace nakonec Gasoline Bill je. Jistě, Pollesch nabízí zamyšlení nad smyslem divadla, nad marností a falší jeho vážnosti a váženosti atd. atd. Je tu ale (tradičně) i ten paradox, že tak činí velmi divadelně, že i ona demonstrovaná nedivadelnost je (dnes už) divadelní (klišé). A protože postmoderní dekonstrukce je všemocná čarodějka, když toto konstatuji, bezděky přijímám Polleschovu hru a neodvratně se stávám součástí hry. Skáču na špek.
To ale nic nemění na mém pocitu, že Gasoline Bill postrádá razanci a průraznost, že je mi jen opakováním již řečeného a známého. A že ho nemohu než přijmout chladně, s odstupem. Ani dost pobaven, ani dost pobouřen.
(Ovšem na druhou stranu: lze jen závidět režiséru, který si jako součást inscenace může dovolit „inscenovat“ slovo od slova scénku od Pythonů a nikomu to nepřijde divné ani laciné. A jak se to – herecky – obejde bez špetky lacinosti, okázalosti a spřízněneckého pomrkávání za rampu.)

Škorpil: Laskavé bohyně (Schauspielhaus Wien)

Littelova kniha má pověst komplikovaného a především šokantního díla. Pro mnohé čtenáře se prý stala noční můrou z níž se nelze probudit. Tak proč ji neinscenovat naopak maximálně odtažitě, proč její obsah a téma jen nesdělovat? Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad. Pojmout vše jako vzpomínku starého člověka, který inscenaci otevírá šouravým krokem podepřeným chodítkem, jež je ale zároveň mocným reflektorem. Nasvěcuje jednotlivé vzpomínky, vykrajuje je z paměti a ony se vrací jako nesourodé útržky, horečnaté monology a zdánlivě poklidné a mimochodné dialogy o hudbě, poezii, rase a národním socialismu. A na pozadí – zřejmě – záběry onoho místa v parku, kde byl Max poprvé zatčen a kde jeho pouť hierarchií SS začala (jiný smysl tomu nedokážu dát).