Škorpil: Nitra - úterý (Samedi Détente - Vjatlag)

The World Is Bad VI.

Škorpil: Nitra - pondělí (Lost Antarctica - Archiv - Old Monk)

The World Is Bad V.

Škorpil: Nitra - neděle (Veľký zošit - We Are Still Watching)

The World Is Bad IV.
Neděle přinesla dva celkem protichůdné zážitky.

Škorpil: Nitra - sobota (Hate Radio - R+J)

The World Is Bad III.Heslo letošní Divadelné Nitry – emaptia/empathy – je vlastně velmi rafinovaně zvolené. Když se vám totiž nějaké představení nelíbí, vždy si můžete položit otázku, jestli náhodou nejste nějak málo empatičtí.
Takže když se kupříkladu pronudíte vyhlášeným Hate Radio Milo Raua, okamžitě padáte do podezření, že jako hnusný cynik a nelida nedokážete dostatečně soucítit s utrpením obětí masakru tutsijů ve Rwandě. Hate Radio je doku-drama jak vyšité.

Škorpil: Nitra - pátek (Spiatočka)

The World Is Bad II.
V Nitře celý pátek pršelo, tradiční a vyhlášená Izba Starej Materi prochází beznadějně vyhlížející rekonstrukcí a vůbec všude bylo temno, nehostinno a beznadějno.
Trochu světla přinesl kouzelný a rozehraný liberecký Beránek, který spadl z nebe (o němž se však už asi netřeba rozepisovat; stejně jako o inscenaci Domov, Eros, Viera, kterou jsem navštívil už na bratislavské Nové Drámě a odkáži jen ke svému článku v aktuálním SADu). Ale pak se zase pořádně zatáhlo a svět nabral patřičně temné odstíny.
Zsolt Vidra to měl v životě blbý.

Škorpil: Nitra - čtvrtek (Apokalypsa)

Když Pasolini dával svůj poslední rozhovor před smrtí, míchal v něm nejasné vize konce společnosti s pateticky-sebelítostivými moudry o významu umělce (a samozřejmě došlo i na prohnilou buržoazii a fašisty). Právě doslovnou rekonstrukcí tohoto rozhovoru Apokalypsa varšavského Teatru Nowego začíná a jeho zmatený a přerývavý ráz jako by se do ní přelil. Snad chtěli Tomasz Spiewak s režisérem Michalem Borzuchem inscenací říct, že se společností (rozuměj Západní) není něco v pořádku a že pokud už apokalypsa nenastala, jsme od ní jen krůček. A to především proto, že se umíme jen dívat, ale opravdu se vcítit a konat už jsme zapomněli. Chápu, že ne každému připadá takové konstatování banální, ale těžko se mi chce věřit, že za moderní a aktuální může někdo považovat videokameru či nahotu na scéně (zde dokonce v jedné scéně oboje). Inscenace se vleče, protože herci místo aby některá místa demonstrovali (hraje si tak trochu divadlo faktu o Pasolinim a Ornelle Falacciové), neváhají je prožít. Ve výsledku tak opravdu máte pocit, že se pořád o všem jen mluví a všichni jsou jaksi malátní, neakční a nanicovatí. O rafinovaný inscenační záměr ale podle všeho nejde.

Švejda: Misantrop (Švandovo divadlo)

Tahle inscenace Lukáše Brutovského, premiérovaná v závěru loňské sezony, by neměla zapadnout - byť popremiérové kritické ohlasy byly spíše vlažné (očekávání po režisérově úspěšné Maryše byla zřejmě velká). Brutovský předvádí Molièrův text nikoli jako společenské, ale jako vztahové drama; jde tedy proti tradici posledních velmi povedených nastudování hry (v Činoherním klubu v roce 2002 a v Buranteatru v roce 2010). Téma přetvářky a konformity jej zajímá především v tom ohledu, jak se promítá do mezilidských vzahů, jak tyto vztahy porušuje. Režisér velmi dobře pracuje s detaily, jež postihují charaktery postav; vynikající je zejména závěrečná (vlastně vrcholně napínavá) scéna, kdy figury, "zaklíněné" ve vztahovém mnohoúhelníku (s klíčovou Celimenou), "vynášejí své karty" a "hra" musí být nějak uzavřena. Má bezmála čechovovský ráz.
Režie je střídmá, bez násilností (jedině komické přepálení Alcestova rozčilení na Celimeniným dopisem Orontovi bych rozhodně oželel), používá drobné oživující vtípky, plně se soustředí na práci s herci (dominují Filint Davida Punčocháře, pojatý jako - bez ironie - dobrý Alcestův rádce a směšný popový kýčař Oront v podání Marka Pospíchala).
Divadlo Misantropem evidentně navazuje na Špinarova Hamleta; Brutovského inscenace se sice k současnosti nevztahuje tak přímočaře, víc se soustředí na text, ale použitými prostředky je s ní dost příbuzná. Moderní činohra, řekl bych.
Dobře, Švandovo divadlo.   

Mikulka: Plzeň - neděle (O hezkých věcech, Vlnolam, Láskavé bohyně)

Není laskavost jako laskavost

Masopust - O hezkých věcech, které zažíváme. Je hezké, když titul nelže. V tomto případě platí, že představení je úplně stejně slizké jako jeho název. Taky je to dost velká legrace, a to legrace, jak se dnes s oblibou říkává, „nekorektní“ (i když na tohle označení už mám stejnou alergii jako na samotnou korektnost, musím se přiznat). Nebo lépe řečeno, Jan Frič a spol. servírují legraci, ze které se divákům v ideálním případě udělá dříve nebo později špatně. Je to taková divadelní cukrárna, která ve velkém nabízí hezky vyhlížející zákusky, přeslazené a taky trochu žluklé. Veselé parodické scénky, zářivé tváře, úsměvy a úžasné citáty od Shakespeara a Čechova přes Malého prince až po Demlovy Moje přátele. Nechybí Marta Kubišová ani dalajlama, svlečení herci, roztomilý, byť trochu únavný vozíčkář Honza za dveřmi, kompost, Jenůfa, co je komu libo.

Mikulka: Divadlo Plzeň - sobota (upoutávka)

Dneska si usnadním práci. O Adámkově hudebně divadelní skládance Čtyři tři dva jedna jsem tu už psal a nic moc dalšího mě k tomu nenapadá. Tedy kromě nepřekvapivé poznámky, že v relativně velké Malé scéně Nového divadla představení bohužel nemělo obývákovou atmosféru z Alfréda ve dvoře, ale že to byla i tak velmi milá třičtvrtěhodinka. Hned poté následovala festivalová debata, ve které jsme se s Karlem Králem (a také s Jiřím Adámkem) pokusili přítomné ponouknout k výměně názorů na roli příběhu v divadle – a moc se to nepovedlo. O Požitkářích Divadla Na Zábradlí jsem všechno, co jsem svedl, napsal v SADu, a o nitranském Majsterovi a Margaríte psal tamtéž Jakub Škorpil – a to tak, že k tomu skoro nemám co dodat. Snad jen, že v plzeňském šapitó nehrála prim harmonika, ale klavír, že nahá Margaríta létala na koštěti a nikoli na hrazdě, a že to celé netrvalo tři a půl, ale poctivé čtyři hodiny. Berte tudíž tento text hlavně jako reklamu na volně přístupné články SADu, pojednávající o letošních festivalových inscenacích. Plzeň tam máte jako na dlani.

Mikulka: Plzeň - pátek (Svatba, Nepřítel lidu)

Doktor Stockmann je našinec!

Slovácké divadlo – Svatba. Na jevišti si herci tak říkajíc utírali nosy židlí, a velká část diváků, jak už to tak chodívá, řičela smíchy. Příšerně jsem se otravoval a přitom jsem měl pocit, že tuhle Svatbu bude možné odzívnout jedinou větou o tom, že muzeální pitvoření je stále velmi účinný prostředek k oslovení zábavychtivého publika. A to dokonce i na prestižním festivalu. V závěrečné třetině nicméně Anna Petrželková zvolnila, nasadila osvědčený prostředek v podobě rozporu mezi pozvolna doznívající groteskou a temnou, pomalou hudbou - a rázem to celé bylo podstatně snesitelnější. A hlavně méně přímočaré. Tedy, ne že by se tím tahle hodně průměrně odvedená maloměšťácká groteska zpětně stala jakýmsi hlubokým podobenstvím o beznaději lidského údělu, ale přinejmenším tímto směrem nesměle vykročila.

Schaubühne Berlin – Nepřítel lidu. Ibsenova hra je velmi svůdný kousek. Statečný doktor Stockmann stojí se svou nepopulární pravdou tváří v tvář celému městu a k jeho odpůrcům se z mravně pohybných důvodů přidává jeden domnělý podporovatel za druhým. Jak je krásné projektovat se právě do Stockmanna a tiše se v hledišti opájet představou, jak také já trpím v boji s prohnilým světem. I když jsem nejspíš prachobyčejný posera s dvaceti denními kompromisy na triku.