Mikulka: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Dlouho jsem čekal, zdali se představení dopracuje k nějakému jinému sdělení, než k úplně nejbanálněji podanému kafkovsky-digestovému boji zeměměřiče s neproniknutelnou byrokracií.
Dlouho jsem čekal, zda se objeví nějaký důvod, proč všechny postavy vypadají jako přerostlé děti.
Dlouho jsem čekal, jestli herci dokážou vytřeštěně zírající hlavové masky využít k čemusi „magickému". 
A až do konce jsem čekal, jestli to třeba nezačne být aspoň trochu vtipné, když už to tedy slibují v anotaci.

Škorpil: Zámek (Schauspiel Frankfurt - PDFNJ 2015)

Zámek frankfurtského Schauspielu nejlépe charakterizuje jeho ústřední (protože byla zhruba uprostřed) scéna: v mihotu stroboskopu se potácí tři figury v lehce vytahaném jägerově spodním prádle s velkými „dětskými“ hlavami a dosti naturalisticky vyvedenými odepínacími pohlavími. Sněží, zní hlasitá nekonkrétní hluková hudba a ony postavy cosi neartikulovaně skučí a kňučí. A na plátnech po stranách jeviště skví nápis „Chci svá práva!“. Ano, okolí zámku je divné, děsivé, záhadné a všichni jsou patřičně tajemní a odcizení. Jenže to v tu chvíli víme už asi tak půl hodiny.

Mikulka: S úsměvy idiotů (Divadlo v Dlouhé)

Představení S úsměvy idiotů začne trochu nezvykle. Hned v úvodu se totiž v sále rozsvítí a Miroslav Hanuš coby konferenciér vyzve diváky, že mají poslední možnost odejít, pokud by se měli cítit zklamaní tím, že to dnes nebude žádné divadlo. Samozřejmě nikdo neodešel, ale je pravda, že kdo se těšil na pokračování zdejších trademarkových kabaretů, nedočkal se. Opravdu to byly jen Vodňanského a Skoumalovy písně, prokládané básněmi Jana Borny a tu a tam razantnějšími „nápisy ze zdí“.

Etlíková: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Spí, když bdí

První část inscenace Marbacka se odehrává pod širým nočním nebem na dvoře starého vršovického domu. Na scéně v pozadí stojí akvárium symbolizující vodstvo, bílý lampion zavěšený na šňůře na prádlo je Sluncem, štafle zastupují horu a svíčky na nich rozmístěné připomínají hvězdy. V centru se vypíná dřevěná kostra týpí jako nebe a v něm je umístěná vana plná řeřavých uhlíků, což evokuje zemské hlubiny. Dvě víly, které v tomto světě bydlí, krajinu poničí hned v prvních scénách. Jedna znečistí vodu v akváriu černou tekutinou, druhá zhasí násadou od lopaty lampion-Slunce. Pak víly seznají, že ztratily domov a nyní musejí putovat za novým.

Mikulka: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Horor, horor, otevři se

Sdružení Kartel skončilo své roční působení v Podniku (klub je zavřený) a následně se rozpadlo. Jan Kačena a jeho lidé se přesunuli – netuším, za jakých podmínek a na jak dlouho – do Vršovic, konkrétně do (zatím?) bezejmenného prostoru kousek od nádraží. Napůl utajená repríza (nebo to byla oficiální premiéra?) inscenace Marbacka proběhla v podmínkách, vyhlížejících dost amatérsky, ale tak už to v případě tohoto souboru občas chodí, a nemusí to být z hlediska výsledku na škodu.

Škorpil: Hamleti (Divadlo Na zábradlí)

Srovnání Hamletů s Požitkáři se nelze vyhnout: podobná „etudová“ struktura; podobná směs fixovaných improvizací ze zkoušek, okamžitých nápadů i více či méně ironických interpretací cizích textů; podobná cpinovsko-viebrockovská „místnost“ a dokonce i podobně velmi solidní herectví nepadající do vyslovených manýr ani podbízivosti. Rozdíl tu ale přeci je:

Mikulka: Spolu/Sami (Národní divadlo)

Daniel Špinar po představení prohlásil, že inscenovat tenhle text bylo jeho dávnou touhou. Není důvod mu nevěřit, o to víc je ale s podivem, že výsledek působí dojmem, jako kdyby si s textem Anji Hilling vlastně nevěděl rady. Nebo ještě spíš, jako kdyby inscenaci bez ladu a skladu sestavil z několika hodně nesourodých klišé.

Mikulka: Mezi námi redaktory

Tak tomu byste nevěřili: redaktorka Taneční zóny Nina Vangeli nazkouší divadelní inscenaci a její kolega šéfredaktor (a taky dlouholetý kamarád) o ní napíše celostránkovou recenzi do Divadelních novin. Další kolega z Taneční zóny přidá nadšenou relaci do rádia (Martinovi Macháčkovi je ovšem nutno přiznat, že má dost vkusu na to, aby se netvářil, že to je hodnotící recenze). Mně osobně se na tom zdá neuvěřitelné hlavně to, že se v Divadelních novinách nenašel žádný soudnější kolega redaktor, který by Vladimírovi Hulcovi něco tak křiklavě neetického rozmluvil.

Škorpil: kaFka - Hrůza pouhé schematičnosti (Martin Engler - PDFNJ 2015)

Nejsem z těch, kterým by vadilo, když si z nich tvůrci tak trochu dělají legraci. Dokonce mne taková hra většinou baví. Dost mne ale vždycky naštve, když se mne někdo snaží v divadle poučovat (největší mučitelé světa: Korea, USA a Saudové…) a když jeho „hra“ otravně ulpívá na opakování jednoho a téhož motivu. Englerův Kafka přitom začal celkem nadějně. Na velkém bílém plátně lezly promítané mouchy (dost jsem i věřil, že v přímém přenosu) a pod nimi byl dlouhý citát – podepsaný TK – který vypočítával zhoubné důsledky průmyslové revoluce. Zatrnulo mi. Pak se ale objevil citát jiný – tentokrát signovaný FK – a ten říkal: „Žerte hovna. Miliony much se nemohou mýlit.“ Vida, bude legrace, tenhle člověk se nebere vážně. Jenže potom začalo dlouhé citování z Kafkových deníků podkreslované záhy dosti otravnou abstraktní elektronickou hudbou,

Mikulka: Návštěva staré dámy (Deutsches Theater - PDFNJ 2015)

Při pohledu do programu vypadal letošní „německý festival“ na jeden z nejsilnějších ročníků za celou dobu existence PDFNJ. Vypadá stále, abychom nebyli nespravedliví, faktem ale je, že první dvě položky se dost výrazně nepovedly. Nejdřív zranění herce a redukce Fritschovy grotesky der die mann na hodně únavné kino. Naživo by to bylo určitě snesitelnější, jenže i tak; obávám se, že režisérovu dost křečovitou snahu o humor by nejspíš úplně nepřebilo ani živé hraní. (Tím spíš, že si dobře pamatuji na jeho oceňovanou Španělskou mušku, která se potýkala s úplně stejným problémem.) Ale v každém případě to byla především smůla a nad nouzovým řešením v podobě projekce nemá valný smysl dále spekulovat.