Švejda: Martyrium aneb Umění trpět (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Martyrium Depresivních dětí znamená výrazný posun ve scénickém provedení jejich tvorby. Jakub Čermák se v "eseji" o pětici světců - martyrů, jejichž příběhy transponuje do dnešních poměrů (a nabaluje na ně další témata) především vzdává předchozího (pouhého) osobnostního bytování (ne)herců na jevišti a vede je tentokrát pevnou režijní rukou. Výsledkem je nejen přesné, až obřadně precizní herectví (byť slabinou nadále zůstává poněkud nadbalý mluvní projev), ale i skutečnost, že o to více vyniká nápaditý, výtvarně laděný Čermákův rukopis.

Etlíková: F.RACEK, život a dílo (Relikty hmyzu)

F.RACEK je volným sledem tematicky propojených scén, které se žánrově nacházejí mezi dobovou satirou, tzv. dokumentárním divadlem a velmi volnou interpretací klasického dramatu. Předmětem satirického a dokumentárního zobrazení jsou internetoví pseudoumělci, z klasických textů se odkazuje především k Čechovovu Rackovi.

Mikulka: Festivalová hysterie aneb Slyšení

Festivalová hysterie je jev špatně definovatelný, ale prokazatelně existující, protože opakovaně pozorovatelný. Obzvláště silně se projevuje na akcích, jejichž součástí je debata, při které se lze v lecčems kolektivně utvrdit (typicky třeba Ostravar), ale zřejmě stačí i zvýšená frekvence sociálních kontaktů na festivalu jinak společensky chladném (typicky třeba Divadlo Plzeň). Lze na ní silně vydělat nebo naopak dostat důkladně napráskáno. Nebo obojí, což se stalo ostravské Aréně s jejím Slyšením.

Mikulka: Hanebnost + (M)učedník (Divadlo Plzeň 2016)

Co do zahraničních inscenací se letošnímu plzeňskému festivalu - navzdory známým jménům - zatím zrovna moc nedaří (i když uznávám, ti, kdo byli nadšení z úvodního Mýcení, to asi vidí trochu optimističtěji) . Ve čtvrtek došlo na „náhradní“ maďarskou Hanebnost a v pátek na ruského (M)učeníka - a v obou případech bylo rozpaků více, než zdrávo.

Etlíková: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Výrazným rysem skoro pětihodinového Mýcení je, že s diváky komunikuje skrze časovou deprivaci. Fyzická i duševní únava, všudypřítomná mdloba, mučivá jednotvárnost - tyto stavy, které zažívají postavy, se vinou až nesnesitelné rozvleklosti díla postupně zmocňují také diváků. Poslední hodina představení, kdy se velmi pomalu vyprazdňuje jeviště, může diváka dovést až k agónii nudy.

Mikulka: Mýcení (Polski Teatr Wroclaw - Divadlo Plzeň)

Troufám si tvdit, že schopnost vyjádřit se v přiměřeně krátké době je jednou z důležitých uměleckých ctností. Pocit „méně by bylo více“ nicméně není v divadle nijak výjimečný, jen málokdy jsem jej ale zažil v tak intenzivní podobě jako na včerejším pětihodinovém Mýcení wroclavského Teatru Polski. Adaptace Bernahrdova románu je udělaná čistě, hezky se prolínají hovory umělecké společnosti s projekcemi a s komentáři samotného Thomase Bernharda, jenž tu je jako vypravěč a aktivní postava současně; herci jsou přesní, občas je to (záměrně) užvaněné a rozplizlé, občas jedovatě vtipné. Bída sebestředných vídeňských umělců a jejich snobských souputníků, vůči kterým je autor sžíravě kritický a zároveň si moc dobře uvědomuje, že k nim nevyhnutelně sám patří.

Mikulka: Antická Štvanice - Oresteia (Tygr v tísni)

Pokud neznáte Aischylovu Oresteiu, ale znát byste chtěli a nechce se vám ji číst, je Antická Štvanice docela dobrá příležitost. Přehledně a zkráceně odvypráví příběh, v kostýmech sice víceméně moderních, ale v podstatě bez zásadních změn. Dokonce včetně závěrečného sporu mezi starší a mladší generací božstev a výkladu o nadřazenosti mužů ženám, což je nutné trochu zironizovat, protože už by to dnes znělo příliš nepřijatelně.

Etlíková: Edgar´s Echo (Krepsko / Letní Letná)

Novou inscenaci Krepska na motivy knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem zřejmě inspiroval způsob, jímž Lewis Carroll zachází s jazykem. Jeho větné konstrukce znepokojují tím, že sice formálně naplňují gramatická pravidla, ale nedávají tak docela smysl, spíše se vegetativně rozrůstají. Někdy se ukáže, že slova, která je tvoří, neodkazují k žádným pevně vymezeným pojmům, jindy se věty skládají v logicky neuchopitelné celky.

Mikulka: Šlabikář (Buranteatr)

Tak už jen úplně stručný dodatek na téma „nový Buranteatr“. Včerejší Šlabikář bohužel ani trochu nenapravil více než rozpačitý dojem z předchozích dvou inscenací. Další amatérsky působící kousek, tentokrát ve stylu ambiciózního zuškovského recitačního pásma. Jasně, velké téma: od naivního dětství k deziluzi života, ale hraje se bez jiskry, bez nápadu, zato s únavně nadbytečným bubeníkem, vytrvalým poponášením židlí, vespolným přebíháním jevištěm sem a tam a všemi dalším obvyklými nešvary tohoto nehezkého subžánru. Alžběta Vaculčiaková hezky zpívala, jiné pozitivum mě v tuto chvíli jaksi nenapadá.

více informací o inscenaci zde

 

Mikulka: Skleněný zvěřinec & Služky (Buranteatr)

Další dvě pražská představení Buranteatru nabídla docela zajímavý kontrast. V úterý „stará parta“ s osvědčeným a úspěšným Skleněným zvěřincem, ve středu „noví Burani“ se Služkami.

Zvěřinec jsem viděl už před sedmi lety a byl to jeden ze série silných titulů, kterými se tahle na první pohled nenápadná skupinka razantně prosadila na můj soukromý seznam divadel, která stojí za to sledovat pravidelně. Od premiéry sice účinkující viditelně zestárli, což je v případě trojice věkově jasně určených - dospívajících - postav trochu legrační, ale všichni pořád hrají s viditelnou chutí a velmi suverénně.