Mikulka: Kati (Jihočeské divadlo České Budějovice)

Budějovičtí Kati jsou příkladem inscenace, u které se nabízejí úvahy, zda je ona příslovečná sklenice poloplná nebo spíš poloprázdná. Celé je to evidentně velmi pečlivě a důsledně promyšlené, představení má jasný rytmus a běží až nečekaně svižně, vyznění jednotlivých scén i pojetí klíčových postav je jasné a zřetelné (že je ta zřetelnost místy skoro až na škodu). Jako solidní informace o McDonaghově hře jsou tihle Kati skvělí.

Mikulka: Laserová romance (HaDivadlo - Venuše ve Švehlovce)

Konceptuální divné divadlo

Švejdu z toho už asi klepne, ale je čas se vytasit s další nálepkou: konceptuální divné divadlo. Se všemi pozitivy i problémy, které s sebou konceptuálnost nese. Hlavním pozitivem Laserové romance je to, že se všechny ty nesouvislé útržky, bláboly, schválnosti a občas i trochu infantilní nápady nakonec poskládají do vcelku čitelného sdělení. Hlavním problémem zase to, že představení „jako takové“ poněkud kolísalo a vedle skvělých míst obsahovalo i řadu nedotažeností nebo prostě jen pasáží, ve kterých tvůrci špatně odhadli, co všechno ještě zvolená metoda unese.

Švejda: Ovčáček čtveráček (Městské divadlo Zlín)

K zlínské inscenaci - k této bez nadsázky řečeno produkční události letošní sezony - je třeba říct především tři věci.
Ovčáček čtveráček je politicky angažovaným divadlem. Není satirou, která by střílela bez rozdílu na terč, ale inscenací, která straní; proto jsou i postavy jaksi jednoznačně rozděleny a proto i v některých momentech, kdy hovoří ti (podle tvůrců) "dobří" - Jiří Brady, Daniel Herman, dalajláma - se z ní najednou vytrácí humor a mluví se v ní zcela navážno. Je inscenací, u níž je vidět motivace i záměr autorů: těch nehorázností, které se v jeden moment na české politické scéně sešly, bylo už prostě tolik, že nebylo možné mlčet a bylo třeba nějak (umělecky) vyjádřit svůj občanský postoj.

Etlíková: A pak přišla Mirna (Divadlo LETÍ)

Nedávno byla na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedena inscenace A pak přišla Mirna od Sebastiana Nüblinga. Šlo především o sebeironickou zpověď matky samoživitelky, trojjediné Onny/Linny/Gemmy, která se v minulosti zřekla všech „stereotypních“ společenských modelů a nyní s hrůzou zjistila, že za ně nenašla náhradu. Byla to snad až příliš přímočará polemika s některými „alternativními“ ideologickými proudy hluboce zakořeněnými v pověstně otevřeném berlínském prostředí. V pražském, o poznání konzervativnějším společenském klimatu by tak okázale angažovaná inscenace nejspíš postrádala smysl. Snad proto Divadlo LETÍ odsunulo polemický rozměr textu do pozadí a vyzdvihlo ten psychologický.

Etlíková: skončí to ústa (DISK, Katedra alternativního a loutkového divadla)

Možná to je podstatné

V divadelním básnickém pásmu skončí to ústa mají ústřední postavení předměty praktické denní potřeby jako pastelky nebo odpadové zvony. Jsou iluzorními záchytnými body, snad symboly zdánlivě bezpečné všední roviny života. Postavy je průběžně přinášejí na jeviště a vyrovnávají do esteticky působivých útvarů - ty však herci záhy různými aktivitami boří, věci odnášejí a nahrazují jinými.

Mikulka: Heda Gablerová (Divadlo v Dlouhé)

Nebeského Hedu Gablerovou v Dlouhé jsem viděl až po jeho Noře Pod Palmovkou, tedy v opačném pořadí, než v jakém inscenace vznikly. Je to zajímavé srovnání. Téměř komiksově přepjatá stylizace se objevuje v obou případech, v Hedě je ovšem mnohem výraznější a (záměrně) odpudivější, chvílemi to až vypadá, jako by křiklavost byla sama sobě cílem.  V Noře režie pracuje s okatou ironií i s „vnějškovými“ charakterizacemi postav a jejich vztahů podstatně rafinovaněji. Heda je nicméně nesrovnatelně lepší hra než přímočaře tezovitá Nora, takže tento poněkud dryáčnický inscenační přístup snáší podstatně lépe.

Švejda: Sen o říši krásy (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

Ke snaze Jakuba Čermáka o divadelní realizaci "nerealizovatelného" plodu "slepého" výhonku českého dramatu, básnického dramatu fin de siècle, Snu o říši krásy Jiřího Karáska ze Lvovic, dvě poznámky.
Zpřítomnit na jevišti poezii "jako takovou", v "čisté" podobě (v tomto případě téma krásy a její prchavosti), bez "rušivých" elementů (jako je například humor...), ne že by bylo nemožné, je ale zatraceně těžké. Musí být k tomu ovšem, kromě jiného, podmínky a prostředky.

Mikulka: Ticho, nahrává se! (Tygr v tísni - Vila Štvanice)

Tygr v tísni pokračuje ve volném cyklu inscenací, v nichž prostřednictvím příběhů autentických osobnosti nabízí pohled na výrazná historická období. Tentokrát došlo na několik postav – dnes už většinou pozapomenutých – spojených s vysíláním protektorátního rozhlasu.

Švejda: Macbeth (Divadlo D21)

Inscenace Michala Háby je nejsilnější tam, kde jde nadoraz a kde sleduje nějaké téma. Daří se jí to především v prvé polovině, při budování vztahu Macbeth - Čarodějnice (obsazení kusu je zúženo na jednoho herce a čtyři herečky, přičemž primárně protagonisté hrají výše uvedené role). Čarodějnice jsou Macbethovými eroticky vyzývavými pokušitelkami a třeba právě scéna, kdy Čarodějnice Macbetha svádějí ke zlu - kdy jej svléknou do naha a společně s ním, na scéně (v nadsázce pojatého) "krve a spermatu", tančí na "perverzní" osmdesátkový disco hit Celebration - patří k nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším.

Škorpil: Buňka číslo (Studio Hrdinů)

Při sledován Hůlové (a jistě rovnoměrně i Horákovy a Pěchoučkovy) Buňky číslo se těžko vyhnout srovnávání se Zábranského Truhlářem Majerem. Z hlediska Studia Hrdinů jde o vědomou součást sezonní dramaturgie ohledávající téma české národní identity a sebereflexe. Obsahuje však i překvapivě mnoho společných motivů, jako jsou stížnosti na českou malost, zálibu v sebeprožívání trpkého osudu, intelektuálskou odtrženost a nechybí dokonce ani výpady proti dnešní mladé – řekněme hipsterské – generaci. Zábranský s režisérkou Polívkovou jsou však přímočaří a polopatičtí (pominu-li fakt, že přinejmenším z poloviny píše Zábranský sám o sobě). Něco takového nešlo od Horáka s Pěchoučkem samozřejmě očekávat.