Vánoční rozjímání Martina J. Švejdy

Ptal jsem se jednoho svého přítele, co říká současnému českému divadlu. Odpověděl mi, že nikdy na tom nebylo tak dobře, jak je na tom teď. Jiný můj přítel mi ale odpověděl, že současné české divadlo se nachází v té největší krizi od Listopadu ´89.
Myslím, že oba mají pravdu.

Švejda: QED (Činoherní klub)

Ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka u příležitosti nastudování QED Petera Parnella uvedl: "Po rozsáhlých projektech, jako byli Kati a Tanec bláznů je tato inscenace takové vykročení do komornějšího prostředí. Svým způsobem je to pro divadlo jistá úleva."
De facto monodrama o americkém geniálním fyzikovi Richardu Feynmanovi (1918-1942) je hereckou beneficí Vladimíra Kratiny.

Mikulka: Vražda krále Gonzaga (Dejvické divadlo)

Otázky nad dvojitou vraždou

Jiří Havelka nazkoušel s půlkou souboru Dejvického divadla (tou, která se nepodílela v Jatkách na Honey) hodně ambiciózní inscenaci. Je to zvláštní kus. Z Vraždy krále Gonzaga by totiž klidně mohly být dva samostatné „dokumentární“ tituly: jeden o dejvických hercích, respektive o tom jak vidí sami sebe, a ten druhý o vraždě Alexandra Litviněnka, příslušníka ruské tajné služby, který na veřejnost vynesl řadu třaskavých informací o tom, jak tato organizace funguje a čím se zabývá.

Dubský: Kalibův zločin (Východočeské divadlo Pardubice)

Když před časem inscenoval Břetislav Rychlík v Pardubicích Konec masopustu, jednalo se o jeden z nejvýraznějších počinů Východočeského divadla za posledních několik let. Připravovaný Kalibův zločin (Rychlík se kromě režie podílel i na dramatizaci Raisova románu) tak vzbuzoval velké naděje.

Mikulka: Traktát o stepním vlku (A-Studio Rubín)

Kačena light

Necelé dva týdny po premiéře v Horáckém divadle Jihlava má Jan Kačena, jeden z nejnepolapitelnějších českých divadelníků, na kontě další titul na spořádanější scéně, než u něho bylo v posledních letech obvyklé. A-Studio Rubín samozřejmě není kamenné divadlo v běžném slova smyslu, ale je to scéna, která je i ve svém postkolečkovském období docela pohodlně usazená v profilu místa, kam se chodí spíš za zábavou než za nesrozumitelnými ujetostmi.

Švejda: Večer tříkrálový (BodyVoiceBand - Venuše ve Švehlovce)

Zuzana Burianová vychází ve svém výkladu Shakespearova Večera tříkrálového ze vstupního monologu knížete Orsina, který hovoří o prchavosti lásky, poukazuje přitom na to, že "láska žije z hudby". Prchavost pak vtělí do jednoho ze scénických leitmotivů - nafukovaných a vypouštěných balónků; hudba se - i s ohledem k trvalé náklonnosti BodyVoiceBandu k hudbě - stane jedním z pevných výrazových prostředků inscenace; a složitost a proměnlivost partnerských (milostných) vztahů hlavním tématem.

Kolařík: Pekingská kachna (Stará Aréna Ostrava)

Na projekčním plátně pozorujeme mladého muže v bílé košili s černými kalhotami a dvěma igelitovými nákupními taškami, jak se vytrvale staví do cesty projíždějícím tankům. Tedy těm, jež se 4. července 1989 podílely na masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a krvavě potlačily snahu čínských občanů nasměrovat totalitní režim k demokracii. (Dění na plátně přibližuje situaci z 5. června v ranních hodinách, kdy se tanky snažily náměstí opustit.) Po skončení projekce se na hrací ploše tvořené šesti různě rozmístěnými bílými obdélníky objevuje Lukáš Adam, k nerozeznání od muže s igelitovými taškami ze záznamu. Chvíli po něm vstoupí na jeviště dvě dívky a dva muži, jež představují příslušníky státní moci.

Švejda: Špinar v ND v polovině svého šéfování

Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období uměleckého šéfa činohry Národního divadla.

Činohra pod jeho vedením uvedla - ponecháme-li stranou úvodní V rytmu swingu buší srdce mé, které ještě náleželo pod patronát bývalého šéfa Michala Dočekala - osmnáct inscenací (Spolu/Sami; Modrý pták; Láska a informace; Manon Lescaut; Jako břitva /Němcová/; Experiment myší ráj; Sen čarovné noci; Tři sestry; Dotkni se vesmíru a pokračuj; Pýcha a předsudek; Spalovač mrtvol; Na moři, zírám nahoru; Krvavá svatba; Křehkosti, tvé jméno je žena; Mlynářova opička; Jsme v pohodě, Noční sezóna, Maryša), které nastudovalo osm režisérů, resp. režijních dvojic (Špinar - 7x, Pácl - 3x, Mikulášek - 2x, Tejnorová, Havelka, Frič, SKUTR, Holiček), obměnil se herecký soubor (byl doplněn především mladšími herci), dramaturgie, po dvou letech došlo k vyměně kmenového režiséra (místo Pácla přišel Frič).

Zde několik rekapitulačních výkřiků:

Mikulka: Osamělost komiksových hrdinů (NoD Roxy)

Seděl takhle jednou Superman s Batmanem na střeše...

Nejdřív malý coming-out: ani jednoho ze superhrdinů, o kterých pojednává inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové, jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Dokonce ani v kině nebo v televizi ne. Nic zásadního proti Supermanovi, Batmanovi, Hulkovi, Catwoman a dokonce ani proti robotovi r2d2 nemám, prostě mi tenhle sektor popkultury nikdy nepřišel moc lákavý. Takže se omlouvám, pokud mi v představení, kde se těchto pět figur setká, uteklo něco podstatného. Ale odhaduji, že toho nejspíš zas tak moc nebylo, hraje se totiž primárně na témata „obecně lidská“ a superhrdinové tomu dodávají efektní rámec.

Švejda: Racek (Divadlo v Dlouhé)

Racek dua SKUTR, první inscenace v jejich novém domovském působišti, Divadle v Dlouhé, sklidil po květnové premiéře spíše rozpačitý ohlas. Myslím ale, že jde o příjemné překvapení.
Dalo by se sice poukázat na to, že si SKUTR vzal na úvod až příliš velké sousto, že neměl zapomenout na roli dramaturga (alespoň v programu k inscenaci není uveden), který by ho především upozornil na přebytečnou houštinu významů, jež se snaží (prostřednictvím nejrůznějších, nejednou klopotných, gest a pohybů) do inscenace dostat, a že je také vlastně zbytečné diváky (v programu) interpretačně nasměrovávat explikací, upozorňující na jejich čtení Čechovovy hry skrze Nižinského proslulou choreografii Faunova odpoledne - jejich divadelně syntetické pojetí (s akcentovanou tanečně gestickou a pohybovou složkou) obstojí i bez toho (jen ten výklad Trigorinovy homosexuální náklonnosti k Treplevovi, který bych  klidně oželel, by zřejmě zůstal nesrozumitelný).