Mikulka: Tři heteráni (Divadlo Maso, NoD Roxy)

Mezi námi heterány

Před rokem jsem tu pobaveně chválil inscenaci Všechno, co v nás zkurvili komunisti, teď přišlo Divadlo Maso s dalším provokativním titulem Tři heteráni. Co si mají počít tři herci, které představitelka Fifinky vyhodila z natáčení Čtyřlístku a kteří bolestně cítí, že je starý dobrý heterosexuální svět ve smrtelném ohrožení?

Švejda: Hrdinové kapitalistické práce (MDP - Komedie)

Na knize Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce, shrnující její reportáže pro A2larm, vidím sympatické především dvě věci: jak se v ní věnuje sociální problematice (špatným pracovním podmínkám v některých provozech), aniž by utíkala k nějakým zobecňujícím (ideologizujícím) závěrům (potřebné zasazení jim dodávají pouze vložené mezitexty), a jak je píše nikoli z pozice nezainteresovaného žurnalistického pozorovatele, nýbrž toho, kdo se této práci cele, osobně dává: volí formu deníku, ve kterém zveřejňuje nejen to, co v provozovnách vidí a jaké jsou osudy lidí, které potkává, ale jaké jsou i její vlastní pocity a trable, co sama na základě tohoto „angažmá“ zažívá. Z knihy pak vyvstává především jako ta, která se umí na lidi „napojit“ a soucítit s nimi.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (neděle 13.9.)

Městské divadlo Brno: Žebrácká opera

Takže naposledy z Plzně. Neděle nasadila letošnímu koronavirově podivnému ročníku korunu: MDP musela zrušit nejen původně plánovaného Krále Otokara, ale pak i náhradní Hrdiny kapitalistické práce, a na poslední chvíli odpadla i domácí Alfa s Nejmenším ze Sámů (což mi bylo opravdu líto). Nakonec jsem viděl jen závěrečnou Žebráckou operu, kterou následoval tradiční raut, tentokrát ovšem openairový; bylo hezky, takže žádný problém. Když ale předtím Jan Burian při slavnostním proslovu prohlásil, že se organizátoři museli vyrovnat s problémy, které si ani nedovedeme představit, nebyl nejmenší důvod o jeho slovech pochybovat.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (sobota 12.9.)

Naivní divadlo Liberec: O hodině navíc aneb Potlach v hustníku
Divadlo pod Palmovkou: Bezruký Frantík
Husa na provázku: Don Quijote
Festival d´Avignon: Triumf lásky

Je příjemné začít optimistickým konstatováním, že v Plzni to jde den ode dne lépe. V sobotu bylo celý den krásně, až bylo jednomu líto, že to musí prosedět v divadle a ne jako obvykle doma u počítače; také zážitky se docela výrazně polepšily. V Depu volně dozrávají rajčata a nikdo je nekrade. Nebo alespoň ne tak nešikovně, abych si toho všimnul.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (pátek 11. 9.)

Hadivadlo Brno: Prezidentky
Divadlo J.K.Tyla Plzeň: Middletown
Slovenské národné divadlo Bratislava: Nepolepšený svätec

Tenhle festival je opravdu svérázný. Houf orouškovaných festivalových hostů připomíná bandu desperátů připravujících přepadení bůhví čeho, a nikdo si nemůže být jist dnem ani hodinou, kdy kvůli viru něco někde zmizí. Což se v pátek docela příznačně týkalo Havelkovy bratislavské inscenace Dnes večer nehráme. Ve čtvrtek kromě již dříve zmíněných odpadlo též divadlo Feste, což dodávám spíš pro pořádek, na Sikorovo Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem s Petrem Kellnere jsem se nechystal tak jako tak.

Mikulka: Divadlo Plzeň 2020 (čtvrtek 10.9.)

Klicperovo divadlo: Ptákovina

První festivalový den se mi tedy zrovna moc nevyvedl. A to i když nechám stranou změnu programu v podobě zrušeného Lepage. Dobu, kdy jsem hodlal v Alfě sledovat naplánovaného Zorra jsem strávil v bouračkové koloně na dálnici, Prefaby byly beznadějně přeplněné, a než jsem to všechno vyřídil, utekly mi i buchtoloutkovské Vítězné svině, které bych s chutí viděl i podruhé.

Švejda: Perníková chaloupka (A studio Rubín)

Perníková chaloupka (čekání na lopatu) A studia Rubín je po Domovu na konci světa Husy na provázku a Koncovém světle Národního divadla již třetím autorským projektem letošního roku (o němž vím), který se věnuje umírání a smrti (a 17. září k nim přibyde ještě Happy end v hotelu Chateau Switzerland Depresivních dětí...). Téma evidentně visí ve vzduchu. Ale opět - je mi líto - jde o velký nepodarek.
Tak jako režijní obrazoborci Anna Davidová (režisérka Domova na konci světa) a Jan Frič (Koncové světlo), je i Jiří Ondra schopen vtisknout předváděnému elementární divadelnost, nabídnout silné a zábavné (odlehčující) nápady, které - když tak člověk představení sleduje, napadá ho - by se vlastně klidně obešly i bez textové doprovodu - natolik jsou významonosné.

Etlíková: Lodžie Worldfest 2020

Víkendové hýčkání památky

Jičínský objekt Valdštejnská lodžie mě okouzlil ještě předtím, než jsem se sem vydala s kamarády na třídenní festival worldmusic a divadla. Atmosféra i historie této barokní budovy je totiž velmi dramatická. Letohrádek vznikl jako součást geometricko-duchovního plánu Albrechta z Vladštejna, který byl zavražděn dřív, než projekt dotáhl do konce. Současný návštěvník všemi smysly vnímá vodorovné linie cest, které z budovy vystřelují k významným bodům v krajině a mají jí dodávat vyšší smysl. Jak konstatoval festivalový průvodce, paradoxní pravdou je, že si tato monumentální stavba nikdy nezískala důstojné místo v žádném společenském uspořádání.

Mikulka: Zlatá pláž (Divadlo Na zábradlí)

O inscenacích a divadelních hrách

Občas na to téma dojde k nedorozumění, ale jinak je to otázka dávno zodpovězená a nemá valný smysl nad ní diskutovat: vidět inscenaci je něco úplně jiného, než číst divadelní hru. Nebo jinými slovy, usuzovat z inscenace na kvality hry jako takové znamená výpravu na neobyčejně tenký led. Pokud by někdo chtěl (kolikátý už) praktický důkaz, nechť si zajde na Zábradlí na Zlatou pláž.

Etlíková: Vejšlap (Divadlo Ungelt)

Hloubka v mainstreamu

Už asi rok navštěvuji skoro každou premiéru divadla Ungelt. Když mě zval umělecký šéf Pavel Ondruch na tu první, upozornila jsem ho, že inscenace nejspíš nebudu stíhat reflektovat. Odpověděl, že to je v pořádku, a zval mě dál. Dnes přišel ten čas, kdy mám chvíli a chuť něco napsat.