Škorpil: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Ej Áj mne, přiznávám, nechalo rozpolceného. Či spíše na mnohých pochybách, protože moje váhání nekopíruje jen dvě nestejně dlouhé části, na které se inscenace láme. Záhy jsem rozeznal v podivné rodinné konstelaci oidipovské motivy a pak se trochu insidersky bavil odkazy textovými i výtvarnými. Zároveň jsem ale trochu pochyboval, jaký má taková aktualizovaná a ultrazjednodušená hra s klasickou předlohou smysl.

Mikulka: Ej Áj (Divadlo Na zábradlí)

Přiznám se: věděl jsem sice, že na scénáři téhle inscenace se nějakým způsobem podílela umělá inteligence, ale nepřečetl jsem si předem program, takže mi nedošlo, že napsala úplně všechno. Že má řada výstupů a promluv „umělý“ původ, bylo vcelku zřejmé, ale že se to týká i replik, které neříká postava umělou inteligenci přímo ztělesňující, mě nenapadlo. Otázkou je, o čem to vlastně svědčí. Jestli o tom, že je AI v psaní scénářů tak dobrá, já tak nechápavý, nebo že to prostě Na zábradlí tak šikovně zaonačili v průběhu přiznané editace vygenerovaných textů. Tipuji poslední zmíněnou možnost, ale kdo ví.

Škorpil: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Není to zrovna figura, na kterou bych byl pyšný – jakkoli se často používá –, ale nemohu začít jinak, než vymezením se vůči kolegovi: Vojtěch Voska ve své příznivé glose o Zabít člověka dává kredit „zřízení postu dramaturga“. Mě se naopak zdá, že právě tento institut spolu s tím, že autorem textu je Michal Hvorecký a nikoli režisér Horák sám, stojí za tím co – soudím – Vojtech nazývá „ucelenějším ponorem“ a co já bych naopak označil za namnoze popisný konstrukt zbavený obvyklé Horákovy náročné nejednoznačnosti a obrazivosti.

Voska: Oblomov (Horácké divadlo Jihlava)

Šli dva a Oblomov upadl

Nahoru, dolu, nahoru, dolu – jihlavská divadelní adaptace románu Ivana Alexandroviče Gončarova mne vzala na podobnou nevypočitatelnou jízdu jako autor svou literární postavu. Inscenace Josefa Doležala je postavena především na humoru, a úplně jednoduše řečeno: něco mi přišlo hodně vtipné a něco zase vůbec.

Voska: Perplex (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ani v obýváku už není bezpečno

Když ústecké Činoherní studio inzeruje, že jeho nový titul je komedií, už trochu zpozorním. Hanzelkazikmund (zde jsou lvi) i Jídelní vůz, který se dokonce – pro mne zcela paradoxně – stal komedií roku na Grand Festivalu smíchu, jsou mnohem silnější ve vážnějších polohách. Nejnovější přírůstek do této řady, Perplex v režii uměleckého šéfa Davida Šiktance, však má oboje: potměšile rozpustilou i aktuálně vážnou tvář. A obě mu sluší.

Voska: Zabít člověka (Studio Hrdinů)

Za devatero zákopy

Plánovaná ruská trilogie režiséra Jana Horáka ve Studiu Hrdinů vykazuje vzestupnou tendenci. Stejně jako před rokem uvedená Stařena má i nový titul Zabít člověka své problémy, tentokrát se ale tvůrčímu týmu podařilo – snad i díky zřízení pozice dramaturgyně, kterou obsadila Marcela Magdová – ze zpracovávané látky vykřesat ucelenější ponor do hlubin obtížně pochopitelné ruské duše.

Dubský: Zřít do tmy [oidipus] (Východočeské divadlo Pardubice)

Pardubické divadlo na své komorní scéně uvedlo v české premiéře současnou variaci na oidipovský mýtus, který pro berlínskou Schaubühne a jejího uměleckého šéfa Thomase Ostermeiera napsala dramaturgyně této scény Maja Zade.

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Dubský: 50 způsobů, jak se rozejít (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Českou premiérou britské hry 50 způsobů, jak se rozejít hradecké divadlo tematicky tak trochu navazuje na loni uvedené dokudrama Láska režisérky Barbary Herz. Inscenace Petra Štindla se ovšem soustředí na neslavné konce partnerských vztahů.

Mikulka: Král Lear (Klicperovo divadlo) + Knoflíková válka (Drak)

Legrácky a nelegrácky

Do Hradce jsem se v pátek vypravil na dvoják Drak & Klicperovo divadlo a výsledek byl tak trochu paradoxní. Cosi jako „zásadní sdělení“ (nebo snahu o něco takového) by jeden čekal spíš od Krále Leara než od Knoflíkové války. A ono to dopadlo naopak.

Mikulka: Teoréma (Divadlo v Dlouhé)

„Přijedu zítra“

S trochou nadsázky (ale ne zas tak velkou) by se dalo napsat, že Čermákova a Ljubkové divadelní adaptace Pasoliniho filmové a prozaické Teorémy vešla dveřmi, které předloni dosti drsně a ne úplně šťastným způsobem vykopli Jan Frič s Kateřinou Součkovou. Ti se svou „divnou“ inscenací Už není třeba dělat vůbec nic (psal jsem o ní tady) docela tvrdě narazili a vykoledovali si jednu z nejrychlejších derniér v historii Divadla v Dlouhé. Teoréma působí divácky o poznání vstřícněji, i když odhaduji, že ani z ní se velký hit nestane.