Mikulka: Španělská mu(š)ka (Volksbühne)

Při sledování Španělské mušky se mi vytrvale vracela dávná vzpomínka na jakousi obskurní, ale vlastně docela vtipnou televizní reklamu: byla barevná, dost dlouhá, snaživě vtipná, cosi se tam kácelo a nakonec řekli, že pokud si nekoupíme jejich výrobek, budeme se na tohle muset dívat každý večer. Fritschova inscenace vypadá trochu podobně. Má to být legrace na druhou nebo na třetí; zábavná tím, že se konvence staromódní zápletkové frašky doženou ad absurdum, gagy se rozloží do nesmyslně dlouhých sekvencí a ty jsou ještě navíc několikrát zopakované. Spousta pádů, směšně stylizovaných pohybů, kopanců, barevných paruk, nalíčených obličejů a tak dál.
Chvílemi to bylo ve své záměrné obskurnosti vtipné (o nic víc než čirou legraci tu nejde), mnohem častěji zdlouhavé a jednotvárné. Ale publikum se bavilo výborně. S podezřívavostí sobě vlastní se ovšem obávám, že značná část diváků ochotně odložila nadhled a úplně jednoduše se nechala rozesmávat právě těmi všemi pády, gagy a kopanci. Pokud nebyli inscenátoři tak rafinovaní, že do své hry na frašku zahrnuli i tohle, byl to svým způsobem krach intelektuální konstrukce. Vlastně ani ne krach, něco mnohem horšího: nepovšimnutí. (Recenze vyjde v Respektu 19.11.2012)

viz: Die s(p)anische Fliege