Šotkovský: Případ Danton. Rozhovor se sebou (Teatr Malabar Hotel)

Forum Młodej Reżyserii je festival pořádaný krakovskou divadelní akademií jako přehlídka režijních debutů studentů či absolventů režie na profesionálních jevištích (letos jej navíc doprovázela poměrně pozoruhodná diskuse pedagogů polských škol a divadelních ředitelů na téma "jak vůbec učit režii", ale to sem nepatří).  Magdalena Miklasz, studentka pátého ročníku téže akademie se stala vítězkou loňského Fora a stipendistkou ministerstva kultury za inscenaci Kafkovy Proměny, uvedenou na studiové scéně krakovského Teatru Starego (to, že v Krakově dostanou na jevišti první městské scény, byť na studiové scéně příležitost k debutu studenti čtvrtého ročníku režie, mě takřka fascinuje, ale to sem také nepatří). Magdalena Miklasz se letos na Forum vrátila jako host s inscenací Případ Danton. Rozhovor se sebou, založenou na historickém dramatu Stanisławy Przybyszewské z roku 1929 Případ Danton, kterou realizovala s mladým, nezávislým, činoherně-loutkářským souborem Teatr Malabar Hotel z Varšavy. Přiznávám, že mě okouzlila nebývalou rovnováhou toho, co mám v divadle rád – věcnost a konkrétnost v herectví, imaginace a nepopisnost v scénografii a důslednost v interpretaci.

Rozměrný revoluční příběh sehraje varšavský soubor za hodinu čtyřicet (bez pauzy) a v šesti lidech – zčásti díky loutkářským dovednostem (velká scéna v Konventu proběhne u jediného stolu, kdy Robespierrovými protihráči je sbor groteskních maňásků), zčásti díky umným škrtům, vylupujícím komorní jádro dramatu. Klíčovým zhutňujícím a zdivadelňujícím prostředkem je však zpřítomnění srbovského „autorského subjektu“. Šestou postavou inscenace je sama Przybyszewská (Anna Stela), která se jednak (pomocí vložených citátů ze své korespondence) vyznává z fascinace Robespierrem, tvůrčích muk a nemalé ambicióznosti celého projektu, jednak sama stále víc a víc vstupuje do hry – ztvárňuje drobné postavy, ve výstupu Robespierra s kojící Lucille Desmoulinsovou, „dabuje“ řvoucí dítě v podobě plastové panenky čím dál intenzivněji, až oběma už není rozumět jediné slovo. Když defenzivní Desmoulins nedokáže vyhodit Robespierra ze svého bytu, křičí na něho také až nepříčetně: „Tak už ho vyhoď!“.  

Význam podtitulu Rozhovor se sebou se však nevztahuje pouze k napětí mezi Przybyszewské sněním o svém díle a jeho jevištním zpřítomňováním. A ani k méně viditelnému, ale rovněž zřetelnému napětí mezi postojem autorky a režisérky (které je mimochodem zhruba tolik, jako bylo Przybyszewské, když Případ Danton psala), která otiskne v programu citát z autorčiny korespondence, kde Przybyszewská s lítostí zmiňuje, jak se epizodní postavení žen ve francouzské revoluci odrazí v epizodním postavení žen v její hře – a pak dělá na jevišti vše pro to, aby tento stav změnila (jak zvýrazněním ženských postav škrty, tak obsazením v převážně dámském souboru a konečně i zdvojením fascinace žen protagonisty revoluce fascinací Przybyszewské Robespierrem, které postupem děje vůčihledě ubývá). Zcela se ozřejmí v asi vrcholné scéně inscenace, kdy vynikající Marcin Bikowski, který hraje Dantona i Robespierra (prvního se suverenitou poživačnou, druhého s mrazivou) sám sehraje jejich vzájemný klíčový dialog, kdy drobnou změnou kostýmu přechází z jedné postavy do druhé a odpovídá si s ironickou nadsázkou animovanou „loutkou“ toho druhého, kterou je – bílá posmrtná maska. Ta se uplatní i v nečekaně melancholické tečce inscenace. Triumfující Robespierre s Saint-Justem prostřednictvím masek rozmlouvají o tom, zda Danton měl či neměl pravdu s lidskou nedostatečností, aby náhle nelogicky v půlce dialogu mávla mezi nimi klečící Przybyszewská znechuceně rukou. Do ticha už jen klapou pusy bílých tváří – a než definitivně zhasnou světla, tak si autorka ještě zhluboka povzdechne...