Molièrova Škola pro ženy se hraje v krakovském Teatru
Starym již desátou sezonu a je to na ní poněkud znát. Bylo to vidět nejen na evidentní
laxní rutině, s níž byly sehrány vedlejší role Chrysalda a Oronta, která
slouží jen uvedení do příběhu a značně nevěrohodnému happyendu (který režisérka
Ewa Kutryš nechal jak leží a běží, bez snahy o zřetelnější parodickou nadsázku
nebo naopak důkladnější rozehrání, které by nás přimělo jej vzít alespoň
z části vážně) – i ten, za nímž jsem vyrazil především, jedna z hvězd
„Starego“ Krzysztof Globisz, zpočátku vypadal, že se na cestě za nadšením
publika (které se nakonec dostavilo) nehodlá a ani nebude muset předřít.
Globisz má dar
nebývalé samozřejmosti jevištní přítomnosti – člověka na začátku skoro zaskočí
jeho takřka „neherecká“ obyčejnost výrazu, jako by si na jevišti jen tak pro
sebe pobýval. Stejně tak ovšem zaskočí ležérnost, s níž leckterý gag jen
naznačí či poněkud odbude s přesvědčením, že u publika i tak zavládne
smíchový vděk. (A zavládne.)
Inscenace Ewy Kutryš svým režijním „designem“ vůbec nijak
neoslní – pokus o zesoučasnění ve scéně (honosnou bránu Arnulfova paláce rámuje
z obou stran staveniště chabě zakryté billboardy) i kostýmech nepřináší
pro chování postav nic podnětného, takřka protivně působí v hudebním
doprovodu obligátní „pařížský“ akordeon, a to i ve fatálních, echem posílených
akcentech. Ty navíc režisérka doprovodí okázalým bliknutím světel na
staveništi, jako by se na postavy hněvalo nějaké nepřítomné božstvo – proč, to
ovšem čert ví.
Na vyšší energetické
obrátky se pak inscenace rozjede až s příchodem Anežky (Magda Grąziowska) -
ta nehraje obligátně mírně retardovanou či hypernaivní bytůstku, je to
sympatické krásné mladé děvče, které pouze absolutně důvěřuje všemu, co ji
Arnulf říká. (Když mu na konci hořce vyčítá, jak ji zdeformovala jeho výchova,
její náhlým šokem prohlédnutí zhořklý tón asociuje podobné „zmoudření“ Lízy
Doolitlové.) Její bezelstné nadšení pak umožní Globiszovi rozehrát směšnost a
zároveň roztomilost „suchého patrona“, který se nutí do sladkého švitoření.
Globisz také vytěží fakt, že Arnulf se v dialozích s Anežkou i Horácem
nemůže otevřeně projevit, v řadě decentně podehraných, ale výmluvných
mimických komentářů do publika. Největší překvapení však Globisz připraví v závěrech
obou polovin – v první svou suverénní řeč proti nepřítomnému Horácovi
završí nečekaným ztišeným vyznáním lásky k Anežce, v druhé svým
bezeslovným, nepomstychtivým a melancholicky pomalým odchodem ze scény naznačí,
že to možná byla tak prostá emoce jakou je strach ze samoty, která poháněla jeho
absurdní jednání...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme