O nesamozřejmé chůzi
Blesklo mi včera ve Stavovském divadle hlavou, že jedním z pojítek programu letošního PDFNJ je omezení pohybu: podlaha plná skleněných lahví (Petra von Kant), bílý čtverec v moři bahna (Rozbitý džbán), herci uzavření v plexisklových boxech (Arabská noc), obří zvlněný koberec skrývající trampolíny (Arabská mu(š)ka) - všechno vymyšlené tak, aby se pohyb po jevišti stal co nejméně samozřejmým. Sledovat, jak se v Hartmannově inscenaci Rozbitého džbánu všemi možnými způsoby tematizuje chůze ve dvou diametrálně odlišných prostředích, to je jeden z mých vrcholných diváckých zážitků poslední doby. Napadá mě: není trochu škoda, jak snadno se v divadlech obvykle chodí?
Výborný postřeh. Napadá mě: není koneckonců jedním z hlavních smyslů režie klást hereckému jednání funkční překážky?
OdpovědětVymazat