Varyš: Blaho Uhlár - Pokus

Nejsem pamětníkem nejslavnějších časů Stoky či znalcem Uhlárova díla jako celku, ale ten zlomek z pozdní tvorby, co znám, mě fascinuje, stejně jako Uhlár sám. Na Pokus jsem byl nesmírně zvědav; rozhodně jsem nebyl zklamán. Jistě, de facto nejde o divadlo, ale o film. Těch několik živých vsuvek v vyprávění, z nichž skutečně půvabná je vlastně jen ta poslední, kdy se potlesk proměňuje v chytání much, by se klidně dalo vypustit. Ostatně podezřívám režiséra, že performativní prvek má promítání proto, aby se dalo zařazovat na divadelní festivaly a přehlídky. Ostatně, podobně jako Čím víc nás bude, tím rychleji dosáhneme svého cíle slovinské party umělců kolem Janeza Janši. Pokus je hlavně autentickým dokumentárním autoportrétem - hodně vtipným, hodně výstižným a také příjemně sentimentálním - autor se obnažuje (doslova), nebojí se být trapný, pátrá po příčinách toho, proč dopadl tak, jak dopadl, ukazuje svoje nekompromisní postoje současné i minulé. Prolnuto pár náhledy do bratislavské kulturní scény a několika vzpomínkami na rodinnou historii. Skvostné! Uměl by o sobě něco takového natočit Jiří Suchý, Jan Schmid, Arnošt Goldflam, Zdeněk Svěrák?