Jsou inscenace, ve kterých jakýmsi záhadným způsobem nevychází skoro nic. Přestože se, racionálně vzato, nezdá, že by byly vymyšlené od základu špatně. Jan Frič se chtěl vcelku pochopitelně vyhnout Dykovu romantickému patosu, z dnešního pohledu poněkud rozbředlému, a místo toho zabředl do bažiny, kterou by asi jen velký optimista či fanoušek mohl nazvat postmoderním úletem.
A tak se v tomhle Krysařovi setkává parodie německé hospody ve stylu České sody, urputně vážná krysařova tajemnost, poctivě prožívaná dívčí rozervanost jeho milé, poněkud hysterický monolog prostoduchého rybáře a samozřejmě i zcizující legrácky ve stylu „hele, co nás teď napadlo“. Objeví se dokonce i zpěv, který nebezpečně připomene poetiku kašírovaných televizních pohádek; jenže to už – pochopil-li jsem to správně – parodie nejspíš být neměla.
Celé dvě a půl hodiny jsem trpěl pocitem, že vlastně chybí jen kousek k tomu, aby se to všechno složilo do tvaru, do kterého se tahle inscenace nejspíš složit chtěla: z ironicky pokleslé omáčky by se vyloupnul tragický a navzdory všemu dojemný příběh romanticky hrdé a trpící osamělosti, která si přespříliš zadala s ošklivou přízemností obyčejného světa. Jenže překonat tenhle kousek bylo, zdá se, nad síly režie i souboru. A tak snaha o legraci vyznívala mnohem častěji křečovitě nebo dokonce trapně než ironicky, a všechno to prožívání a vášně zase spíš plané a mechanicky než působivě. Škoda, výchozí koncepce nejspíš zdaleka nebyla tak špatná, jak naznačoval výsledek, který se nakonec objevil na jevišti.
recenze vyjde v Respektu 4.3.
více informací zde
A tak se v tomhle Krysařovi setkává parodie německé hospody ve stylu České sody, urputně vážná krysařova tajemnost, poctivě prožívaná dívčí rozervanost jeho milé, poněkud hysterický monolog prostoduchého rybáře a samozřejmě i zcizující legrácky ve stylu „hele, co nás teď napadlo“. Objeví se dokonce i zpěv, který nebezpečně připomene poetiku kašírovaných televizních pohádek; jenže to už – pochopil-li jsem to správně – parodie nejspíš být neměla.
Celé dvě a půl hodiny jsem trpěl pocitem, že vlastně chybí jen kousek k tomu, aby se to všechno složilo do tvaru, do kterého se tahle inscenace nejspíš složit chtěla: z ironicky pokleslé omáčky by se vyloupnul tragický a navzdory všemu dojemný příběh romanticky hrdé a trpící osamělosti, která si přespříliš zadala s ošklivou přízemností obyčejného světa. Jenže překonat tenhle kousek bylo, zdá se, nad síly režie i souboru. A tak snaha o legraci vyznívala mnohem častěji křečovitě nebo dokonce trapně než ironicky, a všechno to prožívání a vášně zase spíš plané a mechanicky než působivě. Škoda, výchozí koncepce nejspíš zdaleka nebyla tak špatná, jak naznačoval výsledek, který se nakonec objevil na jevišti.
recenze vyjde v Respektu 4.3.
více informací zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme