Mikulka: Gagarin! (Športniki)

Gagarina jsem viděl záhy po premiéře na loňském hradeckém festivalu a byl to jeden z mých nejpříjemnějších divadelních zážitků celé sezóny. Kolegové Švejda a Škorpil po pražském listopadovém hostování (v rámci Přeletu nad loutkářským hnízdem) zdaleka tak nadšení nebyli. Na Nadivadle se pak na tohle téma docela usilovně polemizovalo. Výtky se týkaly především toho, že inscenace postrádá jasnou koncepci, rozpadá se do nesouřadných odboček a v důsledku toho zhruba v půlce ztratí tah. Spolu se mnou se Športniků zastával i Michal Zahálka, který Gagarina rovněž viděl v Hradci (což trochu navádí k domněnce, že se to listopadové představení nepovedlo).

Takže ještě s dovolením přidám pár poznámek po opakovaném zhlédnutí Gagarina, tentokrát v Disku.  Především: možná mám štěstí na povedené reprízy, ale dnešní představení tah rozhodně neztratilo – což je (v mezích možností) vcelku objektivní konstatování atmosféry v sále, ne jen můj osobní dojem.
 
Právě tahle inscenace je ovšem co do „tahu“ dosti riskantní záležitost. I když to nijak zvlášť nezdůrazňuje, obsahuje totiž docela zásadní stylovou proměnu. Gagarin začne jako ironická legrace, spojená s travestií komunistických symbolů a provedená ve stylu parodického kalendária, prokládaného neméně veselými písničkami; vše vyvrcholí chytlavým popěvkem o Gagarinovic krávě Krasavě. Nabízí se srovnání s památným Meresjevem Buchet a loutek, výborně ale vychází i stylizace do podoby travestované „Legendy o svatém Jurijovi“, a ta zas velmi dobře souzní s úvodem, ve kterém Športnici coby komunistická mládež parodují obvyklé prefabrikáty kritiků současné doby a poměrů (že ty banality jednou někdo nemyslí vážně, je opravdu úlevné). 

Pokud se ale publikum příliš upne na úvodní náladu (nebo to ten večer prostě nějak „nevyjde“), může se ve druhé půlce cítit poněkud zrazeno. Po Krasavě se totiž inscenace stále více a více přetáčí do nálady téměř melancholické. Samozřejmě se spoustou ironických vtipů, odboček a shazovaček, posun je to ale zřejmý a zásadní. Druhá půlka zkrátka není a ani nechce být tak jednoznačně veselá jako ta první, Gagarin přestává být jednoznačně parodovaným komunistickým světcem a stává se figurou spíše hořkosměšnou. Tahle poloha vyvrcholí v předposlední scéně, ve které při doprovodu naléhavého zpěvu krouží setmělým sálem blikající vrtulník a zní věcná rekapitulace okolností kosmonautova posledního letu. Když vrtulník odletí skrz otevřený „oltář“ loutkového divadélka dozadu do tmy, je to silný obraz, ve kterém je už ironie obsažena jen stopově. Kdyby představení v tento moment skončilo (a myslím si, že tady skončit mělo), byl by stylový zvrat jednoznačně a přesvědčivě završen.

Športnici ale přihazují ještě jeden stylový zlom. Po téměř muzikálovém pokusu o jakousi „finálovku“ se totiž ještě jednou vrátí ozvěna dávno zapomenutého angažovaného úvodu „mladého komunisty“. Rámec inscenace je tím sice uzavřen (a sama o sobě je závěrečná promluva výborná), ku prospěchu celku to ale není. Skoro bych si tipnul, že Gagarin měl být původně celý ve veselé úvodní náladě, pak se ale inscenátoři nechali přemoci - možná neplánovaně - příběhem i empatií ke svému hrdinovi, a přestalo se jim chtít jenom se tak posmívat. Ale nakonec jim to nedalo, aby se pět minut po dvanácté nezkusili k původnímu pojetí alespoň na chvilku vrátit.

Výše zmiňované glosy jsou i s polemikou tady:
Švejda: Gagarin!
Škorpil: Příběh (?) opravdového (?) kosmonauta (?)