Vejdi a neuškoď
Přihodí se občas kritikovi nepříjemné dilema: například když jednou za uherský rok vyrazí do jednoho poněkud odlehlého českého divadla a vidí tam inscenaci, která se zrovna moc nepovedla. To by samo o sobě nebylo nic tak mimořádného. Jenže co když je tohle divadlo kromě své odlehlosti známé i tím, že se sympaticky pokouší o ambiciózní a tudíž riskantní dramaturgii, že zve ke spolupráci slibné mladé režiséry – zkrátka, že dělá přesně to, co by správná regionální scéna dělat měla (a co jich valná většina bohužel nedělá). Špatná recenze se pak nevyhnutelně stane jakýmsi trestem za odvahu pustit se mimo prošlapanou cestu, vždyť kdyby jako všichni ostatní hráli Lucernu nebo Othella nebo něco od Yasminy Reza, jednoho by vůbec nenapadlo trmácet se o Velikonocích až do Chebu a psát o zdejší premiéře špatnou recenzi... Jenže vyhnout se tomu dost dobře nedá.Předloni napsaná hra Prolomit ledy francouzského dramatika a režiséra Joëla Pommerata je hodně komplikovaná, spíš překomplikovaná, a taky hodně ambiciózní, spíš trochu snaživě přepálená. Pommerat pracuje s celou řadou témat a tematických linií – většina z nich by vystačila na samostatnou hru – a s použitím nepřehlédnutelného násilí je splétá do jednoho příběhu. Co se stane, když zlý šéf odkáže zaměstnancům veškerý majetek? Mohou být oni sami lepší nebo se spíš změní do jeho podoby? Jsou opravdu ekonomické zákonitosti pravidlem, které lze překonat empatií a dobrou vůlí? Může divadlo člověka změnit? Může být zlo prostředkem konání dobra? Lze beztrestně milovat dobro i zlo současně? A tak dále, a tak dále. Pommeratovi se tohle všechno v jeho vlastní inscenaci v pařížském Odeonu propojit zřejmě podařilo - a byla z toho událost sezóny. V inscenaci Anny Petržalkové však sledujeme spíš sled figurkářsky komických scének, ke kterým se postupem doby opatrně přidává lehce tajemné vážno s trochu polopaticky obtaženými konturami.
Nic zvlášť zábavného ani strhujícího. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem však lze použít klišé ze slovníku sportovních komentátorů: Prolomit ledy je sice prohra, ale taková, za kterou se Západočeské divadlo nemusí stydět.
Recenze vyjde v Respektu
Více informací o inscenaci zde
Vážený pane Mikulko!
OdpovědětVymazatKdyž jsem si přečetla tento Váš komentář, byla jsem dost zklamaná. Bohužel tím dokazujete, že i Vy patříte k těm kritikům, kteří si zkrátka nemohou pomoci, když mají psát o tvůrcích, kteří jsou tzv. v kurzu. Kdybyste shlédl totéž, jenže vyrazil třeba do Plzně a pod inscenací byl podepsaný třeba pan Deák, hodnotil byste tak smířlivě? Psal byste o prohře, za kterou se stydět netřeba? Tipnu si, že ne. Proč u jedněch hledáte každý důvod, proč aspoň trochu pochválit, když jindy nepromarníte jedinou možnost, abyste mohl deklasovat, marginalizovat a zpochybňovat (třeba oblíbenou úvahou - nejen Vaší - o záměrnosti či nezáměrnosti: když mají vaši oblíbenci v představení něco povedeného, je to vždy hluboce promyšlené, pokud ale ti, které nemusíte, zproblematizujete hodnotu popisované položky zmínkou, která zpochybní záměrnost toho či onoho...).
Od slečny Petrželkové jsem viděla velmi povedenou inscenaci Tichý indián i hodně slabou hru Mein Kampf ve Švandově divadle. Zjevně tato mladá tvůrkyně bude talentovaná, ale "nekritickým" přijímáním veškeré její práce jí nejen Vy prokazujete službu vskutku medvědí.
Problém, který předestíráte, je samozřejmě širší (podotknu snad jen tolik, že Vladimír patřil ke kritikům Vámi i mnou oblíbeného Tichého Tarzana), ale jedno nechápu: kde přesně tady čtete, že by byť jen náznakem jakkoliv chválil práci Anny Petrželkové na téhle inscenaci?
OdpovědětVymazatJistě, pan Mikulka slečnu Petrželkovou, resp. tuto její inscenaci nechválí. Reagovala jsem spíš na celkové vyznění jeho glosy. Jestliže ji školácky rozdělím na úvod, stať a závěr, tak dominují pozitivně, vstřícně, až omluvně laděný úvod a nadějeplný závěr, kdežto podstatné sdělení stati - tedy že tentokrát nic moc - je díky tomuto "obalu" výrazně oslabené.
OdpovědětVymazatA v závěru svého komentáře jsem asi ne zcela srozumitelně napsala svůj velmi silný dojem z řady článků českých kritiků. Že zkrátka některým tvůrcům se snaží vyjít chápavě vstříc i v případě slabších děl, naopak některým, kteří nepatří k těm protěžovaným, se s gustem vytkne/pohaní i to, co by se těm prvním pochválilo. A že zejména mladším a nejmladším, kteří z toho ještě "nemusí mít úplně rozum", tenhle přístup, podle mé zkušenosti kantorky, moc neprospívá.
Vážená paní Volná, obávám se, že si stále trochu nerozumíme.
OdpovědětVymazatPředevším myslím, že nemá valný smysl pouštět se do spekluací, co bych napsal, kdybych vyrazil do Plzně a kdyby tam Prolomit ledy režíroval Juraj Deák. Moje rozpolcenost ohledně toho, co napsat o inscenaci Prolomit ledy, se navíc ani malinko netýká Anny Petrželkové (schválně si tu glosu přečtěte ještě jednou), ale samotného chebského divadla. Spočívá v tom, že Západočeské divadlo patří mezi českými scénami k těm, které mají dlouhodobě nejodvážnější dramaturgii - umí nacházet a nebojí se nasazovat nové, neprověřené hry. To je hodnota sama o sobě a zaslouží si být připomenuta a oceněna, dokonce i v případě, když se jim konkrétní inscenace zrovna moc nepovede. Nasadit hru jako Prolomit ledy je sympatický risk - a když takový risk nevyjde, je z toho „prohra, za kterou se Západočeské divadlo nemusí stydět“. Proč vám takový postoj vadí?
Ten "omluvně" laděný úvod je vedený směrem k chebskému divadlu a jeho dramaturgii, myslím, že celkem zaslouženě; ostatně troufám si tvrdit, že kdyby (jak navrhujete) hypoteticky řečeno Juraj Deák inscenoval v Plzni současnou francouzskou avantgardní dramatiku a čas od času mu to nevyšlo, asi by se o tom taky psalo ohleduplně.
OdpovědětVymazatTen Váš obecnější dojem rozhodně nechci podceňovat, ale předpokládám, že nebezpečí selektivního přístupu si každý uvědomuje a více či méně hlídá; dokonale to samozřejmě nejde, jsme jen lidi. Ale malý doklad: Ivanov Štěpána Pácla byl na Ost-ra-varu přijat vesměs dost nevalně, zatímco Jak důležité je mít Filipa Víta Vencla víc než nadšeně. Nemělo by to být úplně opačně?
Skromný dotaz, Vladimíre: "...psát o zdejší premiéře špatnou recenzi... Jenže vyhnout se tomu dost dobře nedá. " Proč není možné mlčet?
OdpovědětVymazatJenom proto, že vás "napadlo trmácet se o Velikonocích až do Chebu" a nechcete, aby to nemělo zveřejněný výstup? Proč nelze nechat si tu zápornou kritiku prostě pro sebe?
Představa, že by se mělo psát pouze pochvalně o povedených inscenacích, je absurdní (i když k tomu divadelníci občas vyzývají). V případě chebské premiéry to navíc bylo trochu složitější, jak doufám vyplývá z oné glosy.
OdpovědětVymazatTaké jsem si to myslíval, ale Max Brod mě z toho omylu vyvedl (Život plný bojů, MF - Kapka, Praha 1967). Dost na tom, že se psaní o propadácích nelze vyhnout v referátech z festivalů. Toho kvalitního, co by si zasloužilo kritikovu pozornost a nedočká se, je přece tolik...
OdpovědětVymazat