Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 1.

O „jistotách“ Divadelní Flory

Sedmnáctý ročník Divadelní Flory, startující 9. května, se ve svém oficiálním PR zaštiťuje slovem „rekordní“. Toto označení je však přinejmenším diskutabilní. Nepříjemným zjištěním je, že délka festivalu - ať už se tak stalo z finančních či jiných důvodů - byla prodloužena uměle. První den sestávající ze dvou projekcí a jedné vernisáže lze chápat jako pouhý pre-program a následující pátek 10. května obsahuje jen jedinou programovou položku, inscenaci Moravského divadla Višňový sad v režii M. Taranta. Rozjezd vpravdě pozvolný. Podstatná část produkcí se navíc opakuje: Višňový sad (Husa na provázku) 2x, Pestré vrstvy (Bezruči) 2x, Youwilldieandyou2 (Ch. Öfverholm) 2x, nebo Seasoning (United-C a Divadlo na cucky) dokonce 3x. Divák sice bude mít kvůli omezeným kapacitám hledišť větší šanci zmíněná představení zhlédnout, tento postup ovšem přispívá k celkovému bobtnání délky a otázkou je, jestli není spíše kontraproduktivní. Málokterý návštěvník vydrží svěží dlouhých dvanáct festivalových dní. Zaklínání se slovem „rekordní“ je tak spíše šikovným marketingovým tahem, než na nezbytnosti založeným faktem.   
Jestli něco letošnímu ročníku zoufale chybí, je to moment překvapení. Dramaturgií počínaje a vizuální stránkou propagace konče. Pravidelný návštěvník Divadelní Flory v posledních několika letech si mohl tentokrát již dopředu natipovat, koho že vlastně uvidí. Stalo se jistotou, že na přehlídku jsou zařazeny produkce Divadla DNO, Divadla Vosto5, Charlotty Öfverholm či Vertedance, a že na velké scéně uvidíme inscenace Mikuláška, Špinara a Pitínského. Stejně tak i to, že se na festivalu objeví „nejvíc sexy kritik všech dob“ Macháček a červené kalhoty nebo alespoň slamáček V.V. (prosím neplést s V+W, to jsme opravdu někde jinde). Toliko k „folklóru“. Ředitel P. Nerušil a dramaturg J. Žůrek zřejmě dospěli ke společnému názoru, že toho již mnoho vymýšlet nemusejí. 

Jenže setrvačnost, záměrná či samovolná, má v tomto případě i spoustu pozitivních aspektů. Zejména těch dramaturgických. Zmíněné „trio“ tvůrců Mikulášek, Špinar a Pitínský představuje (myslím, že nejen dle mého subjektivního názoru) naprostou špičku naší současné divadelní režie. Pravidelné uvádění jejich nejnovějších inscenací umožňuje divákům kontinuálně sledovat tvůrčí vývoj a udržovat si vlastní povědomí o jejich práci. Stejně tak je naprosto logické, že po loňském uvedení sedmi titulů bývalého Pražského komorního divadla (Divadla Komedie) jsou do programu přehlídky zařazeny projekce záznamů jejich představení v režii Radima Špačka a také Sam (Studio Hrdinů & Pražské komorní divadlo) v režii Kamily Polívkové. Na tuto programovou linii pak navazuje „profilové“ uvedení současných inscenací brněnského Divadla Reduta, které po odchodu svých dosavadních uměleckých vedoucích do Divadla Na zábradlí zřejmě čekají nelehké časy. Nejpřínosnějším faktorem posledních ročníků Flory je tak udržování si poučeného festivalového diváka, který sice není ohromen hledačskou dramaturgií, ale zato se může těšit na seznámení s novinkami tvůrců, které již dobře zná a za nimiž se na festival rád vrací. Snad to bude „stačit“ i v letech příštích.

Alespoň u některých jistot je dobré vytrvat. Divadelní Flora má i přes výše zmíněné stále zaslouženě vysokou prestiž. Jak nízkou úroveň by festival získal, kdyby se jeho dramaturgických příprav ujalo současné administrativní (nikoliv činoherní) vedení Moravského divadla Olomouc, nechci raději domýšlet.