Zahálka: Slečna Jairová (Divadlo v Dlouhé)

Někdy není špatné jít do divadla s obavou. S dramatikou Michela de Ghelderode mám za sebou několik dost nešťastných diváckých zkušeností a není to ani autor, kterého bych si četl pro radost - a po několika ohlasech z první premiéry jsem na tu druhou vyrážel s jistou ostražitostí. Nakonec mě ale Slečna Jairová v Dlouhé vysloveně potěšila.
Jen ve stručnosti: v mých očích se Burešové a Otčenáškovi povedlo najít rovnováhu mezi směšným a vážným, která je v Ghelderodově textu tím asi nejpodstatnějším, a zároveň držet jistou ironii i v místech, kde by hrozilo přílišné metafyzično. Inscenace je viditelně promyšlená: plná drobných detailů a rozehrávaných motivů, bez nichž by to mohlo být vpravdě úmorné divadlo, zároveň ale jasně směřující k tomu, co je podle mě u Ghelderoda zajímavé (jediné zajímavé, chtělo by se mi napsat), totiž jistá apokryfní podvratnost v čele se Zrzounem provádějícím zázrak vzkříšení z čiré zlomyslnosti.

Herecky tu, pravda, není nic vysloveně nevídaného, ale záměr všichni s přehledem naplňují - i to, že se styl herectví leckdy viditelně opírá především o místní pratchettovské inscenace, je logičtější, než by se mohlo zdát. A tak se nakonec stalo, v co jsem po ohlasech kolegů věru nedoufal: Slečna Jairová mě bavila; být o nějakých dvacet minut kratší, můžu s klidným svědomím napsat, že mě bavila hodně. A ač budu vůči Ghelderodovi stále ostražitý (a věru se nedivím ředitelů jiných divadel, že se Slečny Jairové zalekli, když ji Burešová s Otčenáškem nabízeli na hostování, viz), v Dlouhé mají po mém soudu vskutku přesvědčivou inscenaci.

Recenze vyjde v HN.