Mikulka: 121 (D'EPOG)

Šest tisíc i s cesťákem... mám ukázat kozy?

 

Někdy může být příjemné setkat se divadlem, které umí znejisťovat. Ale s informacemi v programové brožuře (konalo se v rámci hradeckého Open Airu) je dobré zacházet opatrně. Věta typu „Jazykově bezbariérová inscenace 121 vznikla z ambice prezentovat tvorbu divadla D'EPOG v širším evropském kontextu na mezinárodních festivalech. Inscenace se zabývá problémem odpovědnosti, sdělnosti a vzájemné komunikace.“ je vážně odrazující. A že to je míněno ironicky, zjistíte až na místě činu. Nebýt zrušeného sousedního představení s podstatně lepší anotací, vůbec bychom se na D‘EPOG nevydali. Celkem se v zatuchlém sklepení Dance Fabrique sešlo devět diváků - na pět účinkujících, což není poměr úplně ideální. To ovšem nic nemění na tom, že ti, kdo nepřišli, mohou litovat. Alespoň pokud mají rádi divadlo hodně divné a hodně nejisté.

Ve 121 vystupují blíže neurčené postavy, které si říkají Těhotná, Debil, Němá (chovala se spíš jako hluchá) a úlisný mladík v košili a kravatě. A mezi diváky seděla též údajná režisérka – ta ovšem poté, co ji herci v půlce představení fyzicky napadli, odešla s mohutným prásknutím dveřmi a s výkřikem „Až sem to bylo fixovaný, dál tu ste jen na vlastní nebezpečí!“. Na scéně se odehrává obtížně popsatelná změť groteskních i trapných akcí, občas absurdně opakovaných. Slušňák do toho vemlouvavě vypráví o fundraisingu a o tom, jak má vypadat správný kulturní projekt, Debil sám sebe mlátí do obličeje a vysvětluje přitom „Tady jste na divadle, krev není krev“. A tak dále. Podívaná je to trochu zábavná, trochu úmorná, trochu nechutná a trochu provokativní – dráždivou schopnost znejisťovat jí ale upřít rozhodně nelze.

Postupně se z nepřehledně změti přece jen vyloupne téma: 121 s velmi jedovatou i zábavnou ironií pojednává především sama o sobě, a pracuje přitom s nejrůznějšími „pravdivými“ klišé, které se v tomto druhu performancí objevují. Ve vsuvce doplněné titulkem „PROVOCATION“ je to připomenuto zcela otevřeně: herci civilně vyprávějí o tom, jak se dohadovali, co šokujícího jsou za „šest tisíc i s cesťákem“ ochotni předvést. „Mám ukázat kozy? Budeme za ty peníze souložit na jevišti? Vykadíme se tu před váma? Pořežeme se? Tady kolega by byl snad ochoten se vymočit, ale jen zády k publiku…“ Nakonec se shodnou na tom, že jsou ochotní píchnout se sterilizovanou jehlou do prstu a vycedit tak alespoň kapku opravdové krve (což v závěru opravdu provedou). 

Předtím i potom se porůznu tančí a pobíhá, naléhavě se mluví na diváky, Těhotná si pomaluje obličej, Debil dupe po kolegovi, zasunutém v jakési žíněnce, a pak žvýká a plive (opravdové) bankovky. Zazní i přiznání: „Nejsme originální, všechno jsme vykradli, Shakespeara, Abramovic, sami sebe – vemte si ty vyplivnutý peníze, ať si odtud odnesete aspoň něco“. A všechno to velmi příznačně skončí na mělčině: herci dlouho únavně tančí, pak se za poloprůhlednou zástěnou převlékají, na pokusy o potlesk nereagují. Režisérka je pořád pryč, devět diváků nejistě posedává a neví, co si počít. Zvedli jsme se a šli pryč. Odhaduji, že se tam už nic podstatného neudálo, ruku do ohně bych za to ale nedal. Sežvýkané bankovky jsme nechali ležet na zemi - i tak to byl pozoruhodný zážitek.

Více informací zde