Řada zelených židlí mezi šedými stěnami, postavy sedící po
celé trvání představení jedna vedle druhé a adresující své monology přímo
publiku dávají tušit, že okouzlení německým divadlem dorazilo i na slovenskou
divadelní oblast.
Eduard Kudláč takto inscenuje hru Viliama Klimáčka BEAT, kterou napsal pro divadlo v Žilině na objednávku, pro jejich loňskou slovenskou sezónu. Zadání prý znělo zpracovat osmdesátá léta. Jenže Klimáček není Schimmelpfennig, text neoplývá žádnými svébytnými poetickými kvalitami a upřednostnit tak jazykovou složku před všemi ostatními působí nelogicky a ve výsledku planě „uměleckoidně“. Aby toho nebylo málo, v BEATU to navíc vypadá, že Klimáček není snad ani Klimáček. Hru o rodině „jako každé jiné“, kterou tragicky postihne emigrace nejstaršího syna-bubeníka, plnou obrazů nekonečných front na maso, dlouhovlasých revolt, onanování nad zásilkovým katalogem Neckermannu, jako by spíš napsal někdo ze scénáristů seriálu Vyprávěj než respektovaný zkušený dramatik. První tři čtvrtiny představení byla jen řada nudných klišé plná typicky slovensky silových, neuvěřitelně vážně se beroucích hereckých výkonů, kterým se u nás ale častěji říká „plnokrevné“ a „emočně působivé“. V závěru se ovšem přitlačí na patetickou pilu a Klimáček dá nejen šanci celé rodině mrtvého bratra řádně oplakat, ale můžeme ho sledovat i do muzikantského nebíčka, kde si zahraje s tou nejlepší kapelou ze všech. I Jimi Hendrix tam byl. A Janis Joplin taky.
Eduard Kudláč takto inscenuje hru Viliama Klimáčka BEAT, kterou napsal pro divadlo v Žilině na objednávku, pro jejich loňskou slovenskou sezónu. Zadání prý znělo zpracovat osmdesátá léta. Jenže Klimáček není Schimmelpfennig, text neoplývá žádnými svébytnými poetickými kvalitami a upřednostnit tak jazykovou složku před všemi ostatními působí nelogicky a ve výsledku planě „uměleckoidně“. Aby toho nebylo málo, v BEATU to navíc vypadá, že Klimáček není snad ani Klimáček. Hru o rodině „jako každé jiné“, kterou tragicky postihne emigrace nejstaršího syna-bubeníka, plnou obrazů nekonečných front na maso, dlouhovlasých revolt, onanování nad zásilkovým katalogem Neckermannu, jako by spíš napsal někdo ze scénáristů seriálu Vyprávěj než respektovaný zkušený dramatik. První tři čtvrtiny představení byla jen řada nudných klišé plná typicky slovensky silových, neuvěřitelně vážně se beroucích hereckých výkonů, kterým se u nás ale častěji říká „plnokrevné“ a „emočně působivé“. V závěru se ovšem přitlačí na patetickou pilu a Klimáček dá nejen šanci celé rodině mrtvého bratra řádně oplakat, ale můžeme ho sledovat i do muzikantského nebíčka, kde si zahraje s tou nejlepší kapelou ze všech. I Jimi Hendrix tam byl. A Janis Joplin taky.
Klimáček se v programu k inscenaci svěřuje, že ho
lákala představa napsat něco víc mainstreamového. Zdá se, že mainstream je pro
něj synonymem pro čistý kýč.
Kuriózní bylo, že ten vášnivý bubeník v závěrečném čísle nebubnoval, ale procítěně zpíval a doprovázel ho přitom bubeník automatický. V rafinovanější inscenaci by jeden zaváhal, není-li to náhodou míněno ironicky, ale tady, obávám se, nejspíš nebylo.
OdpovědětVymazat