Luděk Richter z Jiráskova Hronova - VI. - čtvrtek

Čtvrtek - den insitní, ne-li naivní

Ty-já-tr/Hrobeso Praha: Srnky. Text opravdu jen nahozený: těkavý, kompozičně chaotický, každou chvíli o něčem jiném, upovídaný..., jakkoli vtipný. Herecké provedení sympaticky autentické.

Symposion Třebechovice pod Orebem: Makaphovy dary. Tři africké pohádkové bajky prolnuté poznáním, že i vypravěč mouder dokáže být slepý, když jde o něj samého. Až příliš víry v to, že dětem je vše třeba dát po lopatě, zabalené hezky barevně a s veselými kudrlinkami kolem. A podivná naučení typu: říkej pravdu, ale dej si pozor, kde se to hodí.

Stodvacetičlenný VOLN (Valašský orchestr lidových nástrojů) Vsetín: Oslobodená slibka. Lidová opera (přesněji zpěvohra) složená souborovým dirigentem z a na motivy lidových písní.

Selská opera (najmě hanácká) patřila k baroknímu sousedskému divadlu a o sousedském divadle lze uvažovat i zde. To bývá charakteristické především trojicí znaků: specifickým požitkem z toho, že diváci vidí v divadelních rolích své sousedy, které znají z každodenního setkávání, vysokou znakovostí, v níž všichni přijímají naruby obrácený kožich jako kožich čertovský a noční košili jako komži andělskou, a v neposlední řadě naivním, neumělým herectvím, jehož kouzlo je v přirozené autenticitě těch, kdo hrají.
To prvé v cizím prostředí samozřejmě nemůže fungovat. Co se vysoké znakovosti týká, Vsetínští se od malovaných prospektů, kulis s plůtky a na nich zavěšených hrnků až po nažehlené kroje (a svým způsobem i zhruba čtyřicetičlenný orchestr s dirigentem v čele) snaží dosáhnout umělecké mety až popisné ilusivní nápodoby zobrazované skutečnosti. Autenticita i kvalita folklorního pěveckého projevu se mi jeví nezpochybnitelná (jako Pražákovi - brněnská kamarádka praví, že o folkloru tu nemůže být řeč). Problém mám především s divadelním herectvím a režií. O naivitě jistě mluvit můžeme. Nejsem si však jist, zda lze ještě mluvit o autenticitě herců sousedského divadla v okamžiku, kdy jde o téměř "dokonalou" nápodobu manýr a klišé špatně provedených oper, v nichž herci při árii o věrné lásce zpívají postaveni vedle sebe čelem do diváků s hlavinkami k sobě přichýlenými, a nejdramatičtější střet je poněkud pimprlově sdělen tím, že odmítnutý nápadník vytrhne potenciálnímu tchánovi napřaženou hůl z ruky a mrští ji se vztyčenou hlavou pod jeho nohy. Nic na tom není špatné - jen je to zoufalé, stále dokola opakované a tudíž nepříliš autentické (a tím i nepůsobivé) klišé. Taneční doprovod nemůže vyvážit statičnost či dokonce absenci vztahů, jednání a z něj vznikajících situací - tedy toho, co definuje divadlo; a to nám vsetínští nabídli. Samozřejmě: v opeře je na prvém místě hudba, jíž je vše ostatní podřízeno, a je tisíc důvodů pro stylizaci tvaru, což je takořka protiklad přirozené autenticity. Otázkou je, kde končí naivita, kde autenticita, kde stylizace a kde začíná neumělost a klišé.

 

Luděk Richter