Na Velemarš do HaDivadla jsem šla s obavami.
Prý současná německá groteska. Postdramatická. Hm. Jenže inscenace Filipa
Nuckollse celou dobu tu více tu jemněji dnešní divadelní bláznění po všem německém, politickém a
groteskním ironizuje.
Hned z kraje představení volá herečka-konferenciérka
(Erika Stárková, která obdivuhodně táhne celé představení) autorovi, aby se ho
zeptala, o čemže se vlastně bude hrát. Je to jednoduché, zadání od divadla
znělo jasně – aby to bylo nepohodlné, politicky naléhavé a aktuální. Hlavně
aktuální. Autor by radši psal o něčem zásadnějším, třeba o tom, jak zvítězit
nad smrtí, ale bude tedy psát o vlivu předrevolučního prognostického úřadu na
současnou společenskou situaci.
Následně se rozbíhá kabaretní sled scének s Jiřinkou
Bohdalovou a Vláďou Dvořákem, německými popovými zpěváky, cvičitelkou psů, ale
taky s „panem exprezidentem Václavem Klausem“ či Janem Fischerem. Poměrně
roztříštěný, ale většinou vtipný a herecky přesný.
Nejzábavnější je ovšem druhá část, inscenovaná jako parodie
divadelní zkoušky, kdy se postavy hádají, jestli had plazící se po scéně je
symbol nebo metafora (kapitalizmu pochopitelně), avantgardní režisér v dlouhém
monologu vášnivě sděluje, že lež není pravda, protože lež není od slova říkat
pravdu, ale od slova lhát, a herečka-moderátorka si zve na jeviště zástupce
příjemců sociálních dávek, aby je z očí do očí „upřímně“ politovala, že
jsou příslušníky společenské spodiny bez šancí na vzdělání. Ve třetí části, kdy
si zve na jeviště jednoho hosta za druhým, ať už jde o jednoho ze spiklenců
kolem atentátu na Lincolna, anarchistu Bakunina, nebo Prométhea, už se ani
neskrývá za masku profesionality a dává otevřeně najevo, že problémy a názory
jejich hostí jsou jí v podstatě lhostejné.
Celé to ironizování angažovaného divadla je o to zábavnější,
že se tak děje na scéně HaDivadla v kontextu jeho minulosti, ale do
jisté míry i současnosti, kdy se zde s nadsázkou pracuje s prostředky,
se kterými je v jiných inscenacích zacházeno mnohem vážněji.
Otázka ovšem je, jestli inscenace není zacyklená příliš do
sebe a kdo je vlastně jejím cílovým divákem. Skoro to vypadá, že divadelní teoretik.
Alespoň publikum vysokoškoláků na páteční repríze, zdá se mi, na stejnou vlnu
naladěno nebylo.
Ano, také si myslím, že je to pozoruhodná inscenace, škoda, že zůstala trochu na okraji pozornosti (na nějakém divadelním festivalu by jí to velmi slušelo). A Wolfram Lotz je doslovně pozoru hodný autor. Já jsem na jaře zažila dvě reprízy, kdy vysokoškolské publikum živě reagovalo, ale souhlasím, že bude podstatné, z kterých oborů se zrovna rekrutuje... Nicméně všem "postmoderním a postdramatickým" divadelníkům a teatrologům vřele doporučuji coby očistnou duchovní lázeň...
OdpovědětVymazat