Mikulka: Buržoazie (Divadlo Na zábradlí)

V porovnání se starým Nenápadným půvabem z Reduty se zdá nová Buržoazie ze Zábradlí proměněná více, než by jeden čekal (i když pro vnějšího pozorovatele není takové porovnávání úplně snadné, všechno si jednoduše zapamatovat nelze). Kupodivu ani ne tolik v důsledku několika přeobsazení. Důležitější je, že se Na zábradlí hraje v malém prostoru; vše je mnohem sevřenější, natěsnanější a koncentrovanější. Pocit téměř fyzického odporu při blízkém pohledu na hemžení pod nadzvednutým kamenem se dostavuje mnohem intenzivněji než ve větší a vzdušnější Redutě. Dobře vychází i obrácení scénografie. Původně se hrálo jakoby „za kulisami“, tady se protagonisté mačkají „uvnitř“, v podivně prázdném měšťáckém salónu s prázdnými rámy bez obrazů na stěnách.

Sevřeněji a přesvědčivěji působí inscenace i jako groteskně bezútěšné podobenství stavu lidstva. Pod vnější slupkou dobrých mravů nebo obecněji řečeno civilizovanosti se zprvu odehrávají žertovné absurdity či nejrůznější nechutnosti a postupně vše vyústí až do masového vraždění. Logičtěji díky tomu působí i evokace esesáckého vraždění, která na konci inscenace toto podobenství korunuje (stále si však myslím, že si tímto přímočarým odkazem inscenátoři k neprospěchu věci ulehčili práci).

S ohledem na stav Divadla Na zábradlí však nelze přehlédnout jednu zcela zásadní změnu k lepšímu. Buržoazie je živé představení, výborně „komunikuje“ s diváky a z herců i přes nejrůznější neobratnosti (patrně dané i nevyhraností nového tvaru) doslova čiší energie. Což zde v posledních letech nebývalo tak docela pravidlem.

P.S. Ale jedna věc mi stejně pořád nejde do hlavy. Opravdu jsou měšťáci tím úplně nejsprávnějším cílem takovéhoto podobenství? Opravdu to byli měšťáci a pokrytectví jejich „dobrých mravů“, kteří v minulém století způsobili všeliká masová krveprolití, civilizační kolapsy a jiné hrůzy? Mám dojem, že žijeme v prostoru, kde bychom zrovna o tomhle mohli vědět své.

O začátku nové sezóny DNZ bude psát Respekt