Mikulka: Klíčovou dírkou (Činoherní klub)

Režisér, který nemá styl

Program je jedna věc a inscenace věc jiná. Ale stejně je s podivem, že se na jedné z prvních stránek tradičně velmi slušně vypraveného činoheráckého programu ocitne Ortonův text o potřebě stylu (a o tom, že on sám ho má v sobě), když je dotyčná inscenace tak dokonale, téměř demonstrativně nestylová. Režisér Čičvák bez rozeznatelných známek nějakého systému míchá pojetí a nápady tak dlouho, až mu z toho vyjde slepenec po všech stránkách nevyrovnaných scén a celé se se mu to rozpadne pod rukama. Klíčovou dírkou přeskakuje od komedie s vážnou tváří k přepjaté řachandě vz. „italský film“, zaznamenat lze pokusy o téměř klasickou situační frašku s legračními převleky, legračními grimasami a ještě legračnějším cupitáním, stejně jako parodii hororu, aktuální satirické narážky, absurdní zdrogovanou scénu se zpěvy a tak dále. Objeví se přitom pár hezkých nápadů i vtipů, ale bohužel ještě mnohem víc gagů, vymyšlených tak klopotně, že na vtipnost už jaksi nezbývá prostor.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na nedávný zážitek s Čičvákovou Andorrou na Vinohradech. Tam se zase nepochopitelně setkávaly režijně naprosto banální ilustrace textu s velmi hezky provedenými a neprvoplánovými scénickými obrazy. Měl jsem tendenci přičíst to na vrub „špatnému vlivu“ DnV, ale po zkušenosti s Ortonem (což je autor, který styl skutečně má, ať už si o něm myslíme cokoli) se skoro zdá, že Čičvák tyhle věci jaksi necítí. Nebo je mu nějaký styl ukradený a jednoduše režíruje scénu od scény podle toho, jak mu to zrovna vyjde. Těžko říct, znám pouze výsledek, nikoli proces vzniku. Ale jisté je, že to jeho inscenacím neprospívá.

A jeden paradox na závěr: celé se to odehrává na příkladně stylové scéně Kamily Polívkové s obludně naddimenzovanou „psychiatrickou“ pohovkou uprostřed téměř prázdné místnosti.

Recenze vyjde v Lidových novinách
Více informací o inscenaci zde