Mikulka: Miláček (Městské divadlo Kladno)

Pokud by se mělo najít jedno slovo, které by charakterizovalo Špinarovu inscenaci Miláček, mohlo by znít „čistá“. Hraje se v prázdném bílém prostoru a jediným scénickým mobiliářem je tyč, na které je jako v obchodě zavěšená řada černých pánských obleků. Kromě toho je na scéně ještě několik reflektorů na stojanech (manipulují jimi sami herci) a černé bedýnky, které si protagonisté na začátku přinesou jako kufry. A ve druhé půlce se ještě objeví velká červená srdce a role bílého balicího papíru, které jsou (trochu dekorativními) součástmi milostných hrátek a útoků.

Obdobně čistá je celá inscenace. Nezabíhá do žádných realistických detailů, pouze a jen důsledně sleduje cestu Georga Duroy ze dna až na vrchol. Od první scény, ve které stojí Miloslav König v ostrém světle zcela nahý, směšný a bezbranný až po vítězný sebevědomý závěr. A mezitím série soubojů - trapných, směšných a ubohých, ale vždy vítězných - s ženami nejrůznějšího věku, inteligence a společenského postavení. Ve finále stojí triumfující Miláček v bílém obleku na piedestalu, sestaveném z černých „zavazadel“ a ozývají se slova o tom, že kdo je na vrcholu, vidí pouze cestu dolů a smrt. Je to trochu polopatická nápověda, co si mají diváci o kariéře titulního hrdiny myslet, ale i tak: v Kladně se objevila velmi sympatická inscenace. Výtvarně důsledná, herecky disciplinovaná, s jasným a přitom nepodbízivě podaným sdělením. Lze si při ní představovat Paříž konce předminulého století, ale kdo chce, může hledat i poněkud aktuálnější analogie.

 Více informací zde