Šotkovská: Největší z Pierotů (Městské divadlo Zlín)

Na adaptaci Kožíkova románu v Městském divadle Zlín nejvíc překvapí, jak nešikovně je inscenace udělaná. Od tak zkušené režisérky, jako je Zoja Mikotová, bych nečekala, že půjde tak moc naproti tomu kýčovitému a sladkobolnému z Kožíkovy předlohy.
Když zvažuje mladý Deburau sebevraždu, nestačí, že vede mírně patetické řeči, je potřeba to zvýraznit v projekci, doplnit dramatickou hudbou a ještě podtrhnout teskným šansonem dvou komentátorů příběhu (Helena Čermáková a František Segrado provází celou inscenaci šansony Zdeňka Krále, bohužel zní všechny příliš podobně.). Stejně nešikovně je pracováno i s „náznakovou“ scénou Jana Štěpánka, kdy se vždy čeká, až přiběhnou čtyři technici a pootočí velkým schodištěm, aby se na něm pak řekly tři věty a došlo k další přestavbě.

Chvílemi se zdá, že se Mikotová na jevišti snažila zpřítomnit nostalgickou, snovou atmosféru obrazů Františka Tichého, ale v kombinaci s patetickými promluvami - v inscenaci se často „pravdaří“ až za únosnou mez – z toho chvílemi vychází prostě a jednoduše kýč. (Obzvlášť na koncích první i druhé poloviny. Před přestávkou se z Deburaua stane z ničeho nic revolucionář a závěrečný obraz vypadá jako vystřižený z muzikálových Bídniků. Na úplném konci pak Deburau doslova vypustí duši a ta se vznese v podobě svítící koule kamsi do provaziště.)

Navíc inscenace trpí ještě neduhem většiny životopisných děl – nutnost sdělit během dvou a půl hodiny celý životní oblouk postavy zákonitě vede k redukci na sdělování životopisných faktů nebo tezovitých postojů – není prostor k formálnímu ozvláštnění, rafinovanější výstavbě situace, zkomplikování černobílých charakterů. (Zvlášť když jako v každé správné životopisné inscenaci musí vybýt aspoň dvacet minut na to, aby hlavní hrdina mohl okázale a se vší pompou zemřít.)

Herci tak nemají příliš co hrát. A je to škoda, protože Zdeněk Julina má všechny předpoklady pro to být výborným Pierotem. A v pantomimických pasážích se mu to podaří  i dokázat.