Eva Tálská skládá v nové inscenaci Hladový ples, vytvořené ve Studiu Dům především s pomocí svých oblíbených básníků Františka Halase a Jana Skácela, apokalyptický obraz světa. Odmyslíme-li si její, diplomaticky řečeno, vyhraněný pohled na současnou realitu (plnou úkladů a konspirací), která do inscenace vstupuje zejména prostřednictvím osobních („živých“) komentářů režisérky a která kus strhává na roveň plakátových kritik, je k vidění pásmo poetických obrazů, tak jak jsme u ní zvyklí (a za něž je ceněna). Některé jsou sice zbytné (neodhadují nosnost nápadu, na němž stojí), některé trpí příliš malou zkušeností herců (kteří ve výrazu postrádají větší napětí), ale ty další jsou skutečně sugestivní: např. žena tlačící přes scénu kočárek naplněný hlínou a v ní zabodanými malými kříži; herci, šeptající divákům zpoza jejich zad Halasovy verše Ni co ta – ni co ta – ni co ta, či nesoucí (a divákům nabízející) na jídelních táccích torza panenek. Atmosféra do značné míry stojí na hudbě Petera Grahama, která prochází celou inscenací.
Pro Tálské vyhrocený soucit s „poníženými“ (dětmi, ženami) lze mít do značné míry pochopení, přesto – Hladový ples v úhrnu vzbuzuje, jak to říct, bolestivě rozporuplný pocit.
Děkuji, Martine,
OdpovědětVymazatže jsi na představení - a festival - přišel. Inscenaci i současný stav režisérky jsi popsal přesně a citlivě.