Vždy, když zahlédnu upoutávku na koncert nějaké bývalé populární hvězdy či kapely, jehož obsahem je přehrání kdysi slavného alba, říkám si: má to nějaký jiný smysl než nechat dotyčnému ještě jednou vydělat nějaké ty prachy? Třeba ano. Třeba je to příležitost, jak dnešním divákům „naživo“ zpřítomnit dobu, ve které dílo vzniklo. To sice se současností už nemusí nijak rezonovat, a přesto může jít o zážitek sui generis.
Divadelní uskupení VOICE-BAND uvedlo v Divadle DISK E. F. Burianovu protiválečnou Vojnu z roku 1935. Jaroslava Šiktancová postupovala pietně, žádné vazby k současnosti nevytvářela, šlo vlastně jen o „dokument doby“ – a přesto, vedle sugestivní hudby (Z. Hořínek: „Byl velikášský, dělal všechno – literaturu, poezii, drama, ale v podstatě byl geniální muzikant“), když si zhruba uprostřed premiérového představení v jedné z lóží stoupl Burianův syn Jan (asi ho bolela záda...), již dávno neomylně vrostlý do otcovy podoby, měl jsem zážitek vskutku jedinečný...
Napadly mě během představení ještě jiné dvě věci: proč vlastně Národní divadlo tímto způsobem neuvedlo Havlovu Zahradní slavnost? A: co kdyby dnešní „Burianové“ přestali psát o Toufarech či slavných prvorepublikových architektech a vytvořili třeba skladbu, která by hovořila o plíživém (a dnes navýsost aktuálním) rozkladu tradiční parlamentní demokracie u nás?
Divadelní uskupení VOICE-BAND uvedlo v Divadle DISK E. F. Burianovu protiválečnou Vojnu z roku 1935. Jaroslava Šiktancová postupovala pietně, žádné vazby k současnosti nevytvářela, šlo vlastně jen o „dokument doby“ – a přesto, vedle sugestivní hudby (Z. Hořínek: „Byl velikášský, dělal všechno – literaturu, poezii, drama, ale v podstatě byl geniální muzikant“), když si zhruba uprostřed premiérového představení v jedné z lóží stoupl Burianův syn Jan (asi ho bolela záda...), již dávno neomylně vrostlý do otcovy podoby, měl jsem zážitek vskutku jedinečný...
Napadly mě během představení ještě jiné dvě věci: proč vlastně Národní divadlo tímto způsobem neuvedlo Havlovu Zahradní slavnost? A: co kdyby dnešní „Burianové“ přestali psát o Toufarech či slavných prvorepublikových architektech a vytvořili třeba skladbu, která by hovořila o plíživém (a dnes navýsost aktuálním) rozkladu tradiční parlamentní demokracie u nás?
Martine, to je zvláštní ale mě napadlo úplně to samé, říkala jsem si proč se vlastně občas neudělají živě takové remaky - rekonstrukce inscenací, které už dnes ani náhodou nemají pamětníky. Teoretické pokusy o rekonstrukce jistě mají svůj smysl studijní, ale vlastně nemají uživatele. Já jsem naopak ocenila, že se na Burianův opus nic neroubovalo a celou dobu mě napadalo, že tady reálně viíme, jak celé moderní české divadlo (poválečné) i to současné pořád z Buriana vychází, z jeho poetiky, z jeho prostředků. Jen témata jsou drsnější a je víc technických možností.
OdpovědětVymazatAno, zvláště divadelní rodokmen J. A. Pitínského tu byl více než zřejmý.
OdpovědětVymazatObávám se,
OdpovědětVymazatže by remaky slavných inscenací jen těžko fungovaly. Zvlášť činoherních. Možná tak loutkové, baletní či s výrazným vkladem hudební formy, jako je tomu - asi - v této inscenaci. Kdysi jsme o tom hodně uvažovali na ...next wave... - oslovit třeba Turbu, aby sám udělal remake svých pantomim, nebo Huberta Krejčího, Karla Makonje, Ninu Vangeli - ale pak nám to přišlo příliš akademické (a náročné).
Bavil jsem se o obdobném přístupu v baletu s Johnem Neumeierem, když tu byl na Zlaté Praze. Zda remake Nižinského Svěcení jara, který nedávno připravila Millicent Hodson, má nějaký smysl. Překvapivě nesdílel můj pesimismus ohledně kvality a smyslu oněch produkcí, ale tvrdil něco jiného: Žádný remake neexistuje. Vždy je to svébytné dílo živého autora v konkrétní době. Kvalitu či nekvalitu z něj nedělá původní podoba, ale aktuální zpracování.
Pak je tu baroko (pokusy jsou - viz Kuks) a japonské formy nó a kabuki, ale to už jsme v razantně jiném historickém a kulturním kontextu. Docela by mne zajímalo, jaké inscenace a proč byste si představovali, že by mohly být "remakeovány".
Teď jsem si všiml, Martine,
OdpovědětVymazatže nabízíš Zahradní slavnost. Nevěřím, že by to fungovalo. Ostatně co se týká Havla, Anna Freimanová právě na toto téma (jak moc dbát na dodržování textu Havlových her) chystá cyklus debat.
Hm, tak já bych se s dovolením optal, v čem to byl remake? Vy jste nabyl, Martine, nějak dojmu, že se snažili nějak podstatně kopírovat původní režijní či choreografické řešení? (A šlo by to vůbec?) Ani instrumentace není původní, Burianova. To opravdu sám fakt, že nedochází k nějaké drastické reinterpretaci, znamená, že jde jenom o "dokument doby"?
OdpovědětVymazatno prosim a už jsme zase u mezí interpretace. hergot, to už by ale vážně chtělo nějakou vážnou konferenci. konfrontovat pražskou a brněnskou interpretační školu. :-)
OdpovědětVymazatVytýkáte mi, Honzo, pojmové nepřesnosti, ale myslím, že tu jde o pouhé slovíčkaření, podstata problému je přeci někde jinde: vstupuje ta inscenace nějak do kontaktu se současností, snaží se nějak vztáhnout k dnešní době? Myslím, že nikoli. Chce se jen (předpokládám dobrovolně) pohybovat v intencích Burianova původního díla (provedení). A nazvěte si to, jak chcete.
OdpovědětVymazatNo, po mém soudu je mezi pietní interpretací a remakem rozdíl dost zásadní. A na tom označení inscenace za remake svého druhu vaše glosa stojí. Tudíž bych neřekl, že jde o slovíčkaření.
OdpovědětVymazatTo by byl koneckonců "remakem" i ten Vajdičkův Racek, který podle vás taky nepřekračuje intence původního textu. To mi přijde krapet absurdní.
Ano, Škorpil má pravdu, jsme zase u mezí interpretace. Ale když se mě se zase zdá, že opět potřebujete, aby ten "kontakt se současností" a "vztažení k dnešní době" bylo razantně a explicitně vidět. A když není, tak je to maximálně (byť respektuhodný) "dokument doby". Takové pěkné muzeum.
pietní interpretace je myslím nejlepší slovo. a nezdá se mi, že by Martin kdovíjak trval na tom, že Vojna měla držet prst na tepu doby.
OdpovědětVymazatto spíš ti - ať je to tu zaznamenáno když už se bavíme o interpretacích - diváci, kteří se vesele smáli Burianově ohyzdné karikatuře hamižného sedláctva.
Zkuste tedy odpovědět jako dramaturg divadla, které spíš sleduje intence textu, které se svým inscenačním vkladem nesnaží "razantně" či "explicitně" vztáhnout inscenovaný text k dnešní době: vy byste (hypotetiicky) Burianovu Vojnu nasadil na reperotár? Samozřejmě: takový Racek je dávno prověřený časem, stačí se pohybovat v intencích textu ("velká příležitost pro herce" atd atd.), i když (a zde je ten náš střet o mezích interpretace) k čemu to? - ale u Vojny? Opravdu se domníváte, že by to divákům stačilo?
OdpovědětVymazatDo rozjeté mlýnice sporů o interpretaci se jeden skoro bojí
OdpovědětVymazatvstoupit, ale nedá mi to nepřihodit si svou trošku:
Když ponecháme stranou to, o čem píše Jakub, podivně mi tam neseděla scéna s čtením vyhlášky "Mým národům". Odhaduji, že ve třicátých letech to musel být docela silný "aktuální motiv". Byla to připomínka události vzdálené zhruba stejně, jako je pro nás listopad 1989 - a nová válka
byla na spadnutí. Dneska z Mým národům historický dokument, který svým způsobem splývá s lidovými texty a svou původní roli jednoduše nemůže plnit.
Samozřejmě nenavrhuji, aby bylo Mým národům nahrazenou nějakou aktualitkou. Jen chci upozornit na to, že to s aktuálním přesahem může být v takto "pietně" udělané inscenaci opravdu problém.
A mimochodem, když už se tu používají výrazy jako remake,
pietní atd. - ví se vůbec, jak ta původní inscenace po pohybové stránce vypadala? Nemíním to nijak útočně, jen se ptám, protože sám nevím...
1) Tak to je na mě hrozně hypotetická otázka, uvažoval bych o určité divácké adrese, dramaturgické kontinuitě domu, prodejnosti atd., ale v principu - ano. Mě to jako divákovi stačilo.
OdpovědětVymazatO původní Burianově inscenaci se nejvíce dočteš v knihách B. Srby Inscenační tvorba E. F. Buriana 1939 - 1941 a Řečí světla a pak je tu také v padesátých letech vydané libreto a partitura Vojny. Srba nicméně píše, že partitura původního nastudování (a zřejmě tedy také choreografie) se nedochovala. Více se ale zajisté dočteš v připravované publikaci AMU na dané téma.
OdpovědětVymazatkteroužto publikaci AMU, dlužno dodat, připravují právě lidé kolem dotčené inscenace Vojny a oponuje či lektoruje kolega Šotkovský.
OdpovědětVymazatA to fakt netuším, Jakube, jak to s věcí souvisí.
OdpovědětVymazatno já to chtěl už dřív napsat jako (v dobrém) varování pro kolegy, aby se s tebou nepouštěli na tenký diskusní led, že v tomto máš (jako obvykle) jistý teoretický náskok
OdpovědětVymazatTy ze mě vytváříš nějaký teoretický postrach recenzentů.
OdpovědětVymazat