Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář IV.)

IV.
I film může být past. Zvlášť, když do ní sami dobrovolně vlítnete, třeba v porotě FITESu pro udílení Trilobitů, to pak trávíte nekonečné hodiny ve společnosti neutěšené celoroční produkce původních českých filmových a televizních opusů, hraných, dokumentárních, publicistických i kreslených, což v úhrnu představuje zážitek, který nikomu nepřeju. Z mnoha desítek balastu, banality, kýče i beznaděje se ale přesto vynoří tři, možná čtyři opusy, které vás za všechno odmění. Vedle třídílného nemilosrdného palachovského řezu do českého národního charakteru z dílny Agnieszky Hollandové, který ční nad celoroční produkcí jako Himaláje nad Brdy, byl pro mne takovou překvapivou odměnou i snímek Zdeňka Tyce (a scénáristky Markéty Bidlasové) Jako nikdy. Údajně se v kinech dlouho neohřál, což by byla škoda - patří totiž k těm vzácným druhům děl, na něž se můžete do kina vypravit nebo si je doma pouštět libovolněkrát po sobě, a vaše záliba neslábne, nýbrž vzrůstá, opakováním se násobí.
Nejprve ke scenáristce. Neznám mnoho divadelních dramaturgů, kteří by měli v posledních letech na svém kontě tak impozantní řadu výjimečných děl, jako právě Markéta Bidlasová, současná dramaturgyně kritikou hrubě podceněného Divadla komedie. Za všechny další tituly, o nichž lze hovořit jako o dramaturgických událostech sezóny, uvádím Naši třídu Tadeusze Slobodzianka a nejnověji Past Tadeusze Róžewicze (hráno v Komedii od září 2013). O první hře, nemilosrdné polské rekonstrukci hrůzného zločinu Poláků na Polácích, snad jen tolik, že na její českou obdobu s podobně hlubokým, bolestným ponorem do našich nedávných dějin zatím marně čekáme; druhá polská hra se nás přímo týká, neboť je to černá groteska o „našem“ Kafkovi a jeho rodinném prostředí i jeho láskách (mimochodem: snad životní roli tu podává Eva Vrbková jako Felice).
Jakoby inspirována těmito mimořádnými texty napsala Bidlasová bergmanovsky hluboký, sevřený příběh o umírání jednoho malíře v péči dvou na sebe vzájemně nevražících žen, které fyzicky hmatatelná blízkost smrti takřka proti jejich vůli duchovně spojí , takže na samém dně trojnásobné vzájemné nenávisti (umocněné ještě nevraživostí a intolerancí příbuzných) nalézáme překvapivá zrnka rodící se empatie a patrně nejvyššího stupně lásky, totiž lásky jako nevyčítavé, samozřejmé oběti. Schmitzera už jsem takto sugestivně viděl zahrát na plátně vícekrát, zato „jako nikdy“ tu tentokrát zahrály obě ženy, jedna „bývalá“, druhá současná malířova milenka. Napsal bych rád, že Tatjana Medvecká i Petra Špalková, předvádějí v tomto filmu vpravdě životní výkony, kdyby to nezavánělo frází a kdyby slovo „výkon“ neasociovalo něco tomuto filmu na míle vzdáleného, totiž nějaké měřitelné sportovní zápolení. Přesnější slova by byla „neokázalost“ a „soustředěnost“. Obě herečky (podobně jako na struně egoismu rozehraný malířův syn Marka Němce a jeho andělsky nechápající snoubenka Jany Pidrmanové) nabízejí dvě maximálně rozdílné, ale uhrančivě přesné studie povah v mezní situaci, zmítaných svárem mezi egoismem a láskou, nenávistí a sebepřekonáním, o to těžším, že se nezúčastněnému okolí právem jeví jejich samaritánská mise navenek jako zbytečná a absurdní. Ostatně takto „zbytečný a absurdní“ se může „nezúčastěným“ divákům jevit (a patrně i jeví) i celý tento v podstatě bezdějový, krutý a básnický Tycův film. Je mi jich líto, protože to, o čem tento snímek pojednává (na rozdíl od 99% ostatních, nejen českých filmů), budou jednou jistojistě prožívat i oni.