Velká očekávání jsou zrádná. Platí to i o první inscenaci nového Zábradlí: za normálních okolností by Šedá sedmdesátá mohla znamenat příjemné překvapení, u nejočekávanější události divadelního podzimu se nelze ubránit zklamání.
Zdá se, že inscenátoři silně přecenili možnosti „němého divadla“. Scénky, ze kterých sestává první polovina, jsou vesměs vtipné, lze chápat snahu vidět dobu skrz drobné všednosti a vyhýbat se velkým tématům, jenže málo platné, většina toho, co se tu sděluje o sedmdesátých letech, působí trochu povrchně.
Jistě, byla to ospalá doba, čas se loudal, kradlo se, lidé na sebe byli ohavní, chovali se stádně, zdi byly samý Husák, mocným se podlézalo a na padlé mocné plivalo. Spartakiády byly úmorně idiotské, stejně jako socialistické volby-nevolby. Jenže na Zábradlí je skoro zajímavější sledovat, jak železná logika divadelní grotesky neustále strhává jednotlivé výstupy (které z těchto motivů vycházejí) k žertovnosti víceméně nečasové. Jakkoli je většina scén divadelně docela provedených, kdyby každá druhá zmizela, nejspíš by se vůbec nic nestalo. A když se inscenátoři první polovinu večera pokusí razantně uzavřít, sklouznou k efektnímu polopatismu: nechají ty šedivé znormalizované občánky trhat českého lva na kusy jako prase a pak se cpát krvavými cáry masa. Vše za zvuků chorálu Kdož sú boží bojovníci.
Vůbec největším problémem Šedých sedmdesátých je však nešťastný nápad postavit do centra inscenace scénu, pojednávající o Olze Hepnarové, dívce, která z patologické „nenávisti ke světu“ najela nákladním autem do skupiny lidí na tramvajové zastávce. Je to totiž událost, která s tématem souvisí pouze tím, že se stala v roce 1972, o sedmdesátých letech nevypovídá vůbec nic. A zbytek inscenace zase nemá co říci k tématu Hepnarová (nepočítáme-li prázdnou intelektuální ekvilibristiku Vratislava Effenbergera v programu). Jenže jediná mluvená scéna celého večera na sebe nevyhnutelně strhává pozornost a doslova vnucuje falešný klíč k celé inscenaci.
Na formální i tematickou sevřenost Zlatých šedesátých lze v Šedých sedmdesátých pouze vzpomínat.
O začátku nové sezóny Divadla Na zábradlí bude psát Respekt č.46 (11. 11. 2013)
Více informací o inscenaci zde
Zdá se, že inscenátoři silně přecenili možnosti „němého divadla“. Scénky, ze kterých sestává první polovina, jsou vesměs vtipné, lze chápat snahu vidět dobu skrz drobné všednosti a vyhýbat se velkým tématům, jenže málo platné, většina toho, co se tu sděluje o sedmdesátých letech, působí trochu povrchně.
Jistě, byla to ospalá doba, čas se loudal, kradlo se, lidé na sebe byli ohavní, chovali se stádně, zdi byly samý Husák, mocným se podlézalo a na padlé mocné plivalo. Spartakiády byly úmorně idiotské, stejně jako socialistické volby-nevolby. Jenže na Zábradlí je skoro zajímavější sledovat, jak železná logika divadelní grotesky neustále strhává jednotlivé výstupy (které z těchto motivů vycházejí) k žertovnosti víceméně nečasové. Jakkoli je většina scén divadelně docela provedených, kdyby každá druhá zmizela, nejspíš by se vůbec nic nestalo. A když se inscenátoři první polovinu večera pokusí razantně uzavřít, sklouznou k efektnímu polopatismu: nechají ty šedivé znormalizované občánky trhat českého lva na kusy jako prase a pak se cpát krvavými cáry masa. Vše za zvuků chorálu Kdož sú boží bojovníci.
Vůbec největším problémem Šedých sedmdesátých je však nešťastný nápad postavit do centra inscenace scénu, pojednávající o Olze Hepnarové, dívce, která z patologické „nenávisti ke světu“ najela nákladním autem do skupiny lidí na tramvajové zastávce. Je to totiž událost, která s tématem souvisí pouze tím, že se stala v roce 1972, o sedmdesátých letech nevypovídá vůbec nic. A zbytek inscenace zase nemá co říci k tématu Hepnarová (nepočítáme-li prázdnou intelektuální ekvilibristiku Vratislava Effenbergera v programu). Jenže jediná mluvená scéna celého večera na sebe nevyhnutelně strhává pozornost a doslova vnucuje falešný klíč k celé inscenaci.
Na formální i tematickou sevřenost Zlatých šedesátých lze v Šedých sedmdesátých pouze vzpomínat.
O začátku nové sezóny Divadla Na zábradlí bude psát Respekt č.46 (11. 11. 2013)
Více informací o inscenaci zde
Často je nejlepší nemít žádná očekávání. Tvé hodnocení mi přijde jako zrovna ten případ, kdy zůstává zcela neoceněna snaha inscenátorů jít právě proti očekávání. S tímto přístupem se setkávám v případě reflexe českého divadla vlastně docela často a osobně mě mrzí. A teď se nebavím v intencích dobré vs. špatné. Předpokládám, že většina lidí sledujících tvorbu dua Mikulášek-Viceníková skutečně čekala, že Šedá sedmdesátá budou formálně navazovat na předchozí titul. Přiznám se, že i já jsem byl mezi nimi. Současně jsem si ale kladl otázku, zda bude znovu aplikovaná stejná či podobná forma opět fungovat. Že se Mikulášek uchýlil (alespoň v první polovině) k ryze nonverbálnímu divadlu a principům z inscenace Buržoazie, mě v prvním momentě také překvapilo, ale následně nadchlo. Odvaha daného přístupu a snaha neustrnout a neopakovat "ověřená" schemata (myslím právě "náraz" první poloviny s monologem Hepnerové otevírajícím půlku druhou) mě ve vztahu k dané tematice osobně velmi baví. A tvrdit takto jednoznačně, že jsou Šedá sedmdesátá "na štíru" s tematickou a formální sevřeností, mi přijde jako velmi diskutabilní. Zdá se mi, že Tvé hodnocení nijak nezohledňuje dramaturgicko-režijní záměr, který se v tomto případě nejvíce tříbil až během zkouškového procesu a jehož výsledkem bylo právě vzdání se (mluveného) textu. Ač rozumím, že tento text vznikl brzy po zhlédnuté premiéře a zachycuje Tvůj momentální postoj (nemůžeme hovořit o rozboru, spíše názoru), nejvíce z něj vnímám - nezlob se na mě - tvou opakovaně deklarovanou averzi vůči Mikuláškovým inscenacím (s výjimkou Zlatých šedesátých). Jakkoliv ti Tvůj názor neberu a nemůžu brát, přijde mi to prostě jako škoda smést takto Šedá sedmdesátá ze stolu.
OdpovědětVymazatNaučila jsem se od textů pana Mikulky raději nic neočekávat
OdpovědětVymazatNeměla jsem očekávání, byla jsem jen zvědavá. Sedmdesátá jsem prožila mezi 12 a 22 (ZDŠ, gympl i vysoká), takže mám z té doby silné zážitky a tím pádem asi nejsem nestranná. To je jeden z riskantních momentů té inscenace, že část publika ji bude poměřovat vlastní dobovou zkušeností, kterou ovšem tvůrci (v té době přinejlepším batolata čí dítka školkou povinná) nemají.
OdpovědětVymazatOdhlédnu-li od divadelních kvalit, je výsledek velmi zajímavé téma na diskusi o našich moderních dějinách a jejich interpretaci. Kde jinde by taky byl smysl těch Mikuláškových dobových portrétů než v tom, abychom si v polemice nad nimi uvědomovali svou minulost.
Chápu-li Šedá sedmdesátá jako portrét příslušného desetiletí, pak jej logicky musím poměřovat s dobovou skutečností. V jakési diskusi v ČT jsem před pár dny zaslechla komentář, že při posuzování minulosti nebezpečně mícháme paměť a dějiny, jinými slovy osobní zkušenost a vzpomínky s fakty. V Šedých sedmdesátých se mi to jeví ještě složitěji. Do hry vstupuje intuitivní, četbou či rozhovory zprostředkované poznání, náhodný výběr studijních materiálů, divadelní forma se svými zákonitostmi. Ale i úplně prozaické okolnosti - šest či kolik přezkušovaných premiér a tahle novinka během dvou měsíců!
Ano, zdá se mi ta inscenace povrchní, odvozená, míjící se s podstatou doby, ale zároveň mě provokuje a rozhodně má svou cenu. Stejně jako Vladimír považuji za nejproblematičtější prostor, který dostala zpověď Olgy Hepnarové. Zdá se mi, že se její čin pokusili tvůrci povýšit na obraz, že ho vidí jako hraniční reakci na společenské klima normalizace. Je tam určitý moment adorace, srovnatelný s Koltésovou hrou Roberto Zucco, která skutečný příběh masového vraha povýšila na metaforu současné západní civilizace. Považuji to za nebezpečný, ale zároveň velmi cenný a odvážný omyl.
P.S. Možná Mikulášek nemá rád lidi :-)
Já to cítím jako subjektivní pohled tvůrců, i co se výběru Hepnarové týče a mají na to plné právo i přes to, že třeba v té době nebyli na světě. Opravdu chcete, aby divadlo bylo objektivní? Nebo aby vám ukazovalo jen to co chcete vidět? Smí o sedmdesátých letech hovořit jen ti, kteří byli v té době ve zralém věku? Tvůrcům držím palce, aby se nedali znechutit podobnými výlevy.
OdpovědětVymazatP.S. Možná Mikulka nemá rád lidi, kteří dělají divadlo (lepší než on) :-)
Takže tvůrci subjektivní pohled mít můžou, ale nikdo už s ním nemůže polemizovat? :-)
OdpovědětVymazatPolemizovat ano. A on Vladimír Mikulka polemizuje?
OdpovědětVymazatJá mám spíš na mysli komentář Marie Reslové, který jste označil za výlev.
OdpovědětVymazatUff, to človeku hneď odľahne, že polemizovať je dovolené... a napríklad by ešte mohlo byť dovolené rešpektovať nielen subjektívnu umeleckú výpoveď tvorcov ale aj kritickú glosu, ktorá na ňu reaguje (napríklad aj v tomto vesmíre)...
OdpovědětVymazatDíky! Pokud inscenace Šedá sedmdesátá vyvolala potřebu/odvahu pojmenovat motivace Vladimíra Mikulky při psaní recenzí - zakomplexovanou zlobu a frustraci inženýra s uměleckými ambicemi (ukrývané za maskou hraného racionálního přístupu), stává se pro mě inscenací roku. Gratuluji!
OdpovědětVymazatMě obecně dost baví, jak mají všichni potřebu se tvůrců tak nějak pro jistotu zastávat: myslím, že Dora Viceníková s Janem Mikuláškem recenze a reflexe číst umí, ba dokonce mám za to, že se nad nimi i zamyslí. Na rozdíl od Vás?
OdpovědětVymazatChtěla jsem se podívat na diskusi o nové inscenaci a místo toho čtu nechutné osobní útoky, kde je názor hodnocen jako "výlev", kde je diskutující označován za frustrovaného inženýra. Jak může nekulturní člověk svědčit cokoliv o kultuře?
OdpovědětVymazat"výlev" sem - "zakomplexovaný inženýr" tam
OdpovědětVymazatÚroveň diskuze je to nedobrá. Horší ovšem je, že je to pravda.
co je pravda, to co napsal Vladimír Mikulka, nebo to co něm soudíte s kolegou Hejlou?
OdpovědětVymazatDěkuji všem autorům za milé reakce a reflexe, ale možná by nebylo od věci vrátit se zas na chvíli k dotyčné inscenaci.
OdpovědětVymazatV tom, co psala Marie Reslová, mě popichuje k reakci opatrně omluvná věta na téma povýšení činu Olgy Hepnarové nametaforu nebo na reakci na stav společnosti v sedmdesátých letech: „Považuji to za nebezpečný, ale zároveň velmi cenný a odvážný omyl.“
Domnívám se totiž, že právě v tomhle ohledu inscenace selhává (chce se dodat „naštěstí selhává“, ale to teď nechme stranou). Scéna s Hepnarovou totiž se zbytkem inscenace nevstupuje do žádných vazeb, snad s výjimkou toho, že po přestávce znamená ostrý formální zlom v náladě. A to je trochu málo. Málo dokonce i na to, aby bylo možné mluvit o „cenném a odvážném omylu.“ Jinými slovy: troufám si tvrdit, že zařazení této scény je omylem bez přívlastků.
Naprosto souhlasím s Vladimírem Mikulkou. Zařazení Hepnarové je dramaturgický omyl. Tato vyšinutá masová vražedkyně nevinných lidí (čím se provinili ti, kteří stáli na zastávce a čekali na tramvaj? proč nezabila svého tyranského otce, spolužáky, kteří ji šikanovali, nebo představitele normalizační vrchnosti?) pro mne není a nikdy nebyla Palachem v sukních. Netvrdím, že v inscenaci Šedá sedmdesátá nemá co dělat, ale když už ji tam tvůrci chtěli mít (třeba jako poslední popravenou ženou u nás), neměla být sama, tedy jako jediná konkrétní postava... Když už tam je, chybí mi tam lidé kolem Charty 77, Anticharty a další.
OdpovědětVymazatMně v Šedých sedmdesátých Charta ani jiné "velké události" nechybí, rozumím rozhodnutí podívat se na tu dobu zdola, se záměrnou banalitou. Problém ale vznikne, když se jediná scéna, která se tomuto přístupu vymkne - a nutně se tak stává klíčem k celé inscenaci - vztahuje k události, která de facto leží mimo dobu, o které chce inscenace vypovídat. (přesněji řečeno, mohla by se odehrát kdykoli jindy a kdekoli jinde).
OdpovědětVymazatDovedu si představit, že by na téma Hepnarová mohla vzniknout dobré divadlo, ale to už by byla úplně jiná inscenace než je tahle. Šedá sedmdesátá použití tohoto motivu obhájit nedokážou. A nedokáže to dokonce ani ten nešťastný Effenbergerův esej, otištěný v programu (pokud bychom si chtěli vzpomenout na úsloví "co neuhrajeme, napíšeme do programu").
Představení jsem dosud neviděl, makáme v La Fabrika a Salome Brut. Měl bych tedy držet hubu. Leč hned ráno po večerní premiéře vyslovené, v mnoha případech tvrdé, hodnocení založené na očekávání a následném zklamání ... v tom je cos nedočkavého, cosi, co neprodlelo, nicméně to chtělo být prga. Ano, v dobách kdy divadlo bylo králem, očekávali herci oslavující premči, první ranní noviny s recenzí. Leč např. slavný Vodák se chodil dívat i na zkoušky a generálky. A častokráte psal i nové recenze po shlédnutí reprízy. Z čeho jen je ona klíčová věta " "Bist du so schön, verwaile doch!" ?
OdpovědětVymazatMyslím, že to sic na věci nic podstatného nezmění, ale protože se zde ta samá mylná výtka opakuje již podruhé, nedá mi to: byl jsem na generálce i na premiéře.
OdpovědětVymazatVladimíre, já ta dvě slova myslela vážně. Domnívám se, že příběh Hepnarové "do vazeb se zbytkem představení" vstupuje a že jsou velmi silné. Proti sobě stojí "stádo", které se přizpůsobí čemukoliv, a žena, která se prostě přizpůsobit nemůže, tak je udělaná, stvořená. Ta "sebeobranná" agrese na normalizační režim v šedém davu ovšem narůstá stejně, jako ji Hepnarová projevuje autenticky navenek. Náhradním způsobem si ji vybije na českém lvu, přeneseně - rozsápe a rozemele cosi jako národní charakter. Hepnarové čin má v tomto pojetí velikost, čistotu a tragiku jaksi "antickou". Mikulášek s Viceníkovou nabízejí odvážně její extrémní postoj ke společnosti jako "míru". Na to, přiznám se, jaksi sebezáchovně odmítám přistoupit. Ale zároveň je to i cenné, neboť mě to provokuje, a dotýká se to rovněž tématu nadčasového, který hezky definoval Ödön von Horváth - totiž věčného boje, který svádí jedinec a společnost.
OdpovědětVymazatNo, nevím, zda jsem se vyjádřila přesně a srozumitelně.:-)
nevím, já bych řekl, že Hepnarová (tak jak je podána v inscenaci) bojuje především sama se sebou. jestli svádí boj se společností, pak jedině v tom nejobecnějším slova smyslu - tedy jako se svým okolím, s kýmkoli mimo ni.
OdpovědětVymazattaky se mi nezdá, že by útok na lva měl v sobě cosi vzdorovitého. spíš jsem ho vnímal jako další akt té blátivé stádnosti, která pohodlně pohltí (obrazně i doslova) cokoli. nebo, chceme-li to vyložit alespoň trochu politicky, za ten kus žvance dá cokoli. je to "domácí zabijačka" žádná vražda s vášní.
Čin Hepnarové je zoufalý akt individuálního terorismu, který neměl ke konkrétní době prakticky žádný vztah. Prostě se shodou okolností stal v Praze roku 1972. A navzdory různým intelektuálním konstrukcím takový vztah nenajde (nebo nepřidá) ani inscenace.
OdpovědětVymazatKdybychom přistoupili na logiku "míry", jak navrhuje Marie, mohl by být takový čin stejně dobře (respektive stejně nefunkčně) použit jako "míra" kterékoli jiné doby. Kdyby se to stalo v roce 1992, byla by to "míra" devadesátých let? Atd, Čas i místo lze dosazovat dle libosti.
Pokud se ale nepletu, není toto povýšení činu Hepnarové úplně původním nápadem inscenátorů; v nedávné době jej takto už také někdo použil.
OdpovědětVymazatkoneckonců - Hepnarová stranou - dobře si z 90. vzpomínám na pumové útoky na Staromáku a v Hostivaři (trubka naplněná šroubama etc.). jen tenhle útočník neměl tvář, zaprotokolovaný životopis a především ho pominula Surrealistická skupiny. (to poslední prosím nemyslím až tak moc ironicky jak to zní. odvěká fascinace surrealistů vrahy - a zejména vražedkyněmi - je mi dobře známa.)
OdpovědětVymazatnašel jsem, knihu, dokument ČT a čeká nás toto - http://www.csfd.cz/film/316579-ja-olga-hepnarova/zajimavosti/
OdpovědětVymazatAno Jakube, je to česká zabijačka a je to boj se společností v tom nejobecnějším slova smyslu. Nenapsala jsem ani slovo o vzdoru, použila jsem slovo agrese. Vašimi slovy: jde o agresívní akt "blátivé stádnosti". A když už jsme u těch protikladů. V té druhé půli stojí proti sobě osudová "volba" Hepnarové a stádní volby. Jinak by ten banální obrázek volební spartakiády, při němž postavy padají na hubu jako vojáci na Strahově do bláta a zase se zvednou a jdou znovu k urně, prostě nedával smysl.
OdpovědětVymazatJiná věc je, že tyhle asociace mě při sledování inscenace vůbec nenapadaly, dohledala jsem si je intelektuální konstrukcí až ex post (což je i odpověď Vladimírovi). Jiná možnost mě ovšem nenapadá, nechci-li považovat Doru a Jana Mikuláška za lajdáky nebo pitomce. Což nechci.
Já s tvým hodnocením toho činu v podstatě souhlasím. Jiná věc je, že ho někdo použil v uměleckém díle a pokusil se tak objevit jeho metaforický přesah. Opakuji, že s tím mám problém. Ale zároveň chápu, že hraničnost toho činu někoho přitahuje. Ne nadarmo jsem zmiňovala Koltésova Roberta Zucca. Ve chvíli, kdy vrah jedenácti lidí (včetně své matky) říká ve hře něco v tom smyslu: jaký je rozdíl mnou a vámi, kteří se denně po desítkách vraždíte na dálnicích, člověk musí připustit (jakkoliv ví, že na tu optiku prostě přistoupit nelze), že jistou provokativní logiku má.
OdpovědětVymazatnapsala jste "sebeobranná" agrese na normalizační režim" - mě se nezdá, že by Hepnarová i ten dav se lvem reagovali na režim.
OdpovědětVymazatVám se spojuje ta spartakiáda s následující volební scénou? nějak podstatněji než jen že obojí je provozováno masově?
A dříve než se zase ozvou anonymní obhájci: Doru ani Jana Mikuláška za lajdáky ani pitomce tady myslím nepovažuje nikdo. Ale právě to, že ty vnitřní souvstažnosti je třeba domýšlet a konstruovat, je podstatná změna oproti ostatním podobným inscenacím této dvojice (pro mne 60., Korespondence, Europeana)
Já jdu na Sedmdesátky až na příští reprízu, o víkendu jsem byl pryč - ale na základě téhle diskuze jsem dost zvědavý, děkuju za ni. Ta paralela se Zuccem je obzvlášť lákavá.
OdpovědětVymazatjenže ta paralela sedí jen velice volně a je myslím jen důsledkem těch Marií zmiňovaných intelektuálních kosntrukcí. V inscenaci Hepnarová takovou míru zuccovské-koltesovské reflexe a rafinovanosti nemá.
OdpovědětVymazatMarie,
OdpovědětVymazatnezlob se ale jaká velikost, čistota a antická tragika. Ta ženská byla vyšinutý sociopat a podsouvat jejímu činu tyto významy se mi zdá zpozdilé, to je dodatečná konstrukce: prostě mám tezi a v jejím zájmu to musí nějak sestavit. Ty spíš popisuješ anatomii vzniku celého tvaru ale ideově je to neobhajitelné, Hepnarová by to do té refýže najela i dnes a s gustem, rozdíl je v tom, že by jí nedali provaz.. Řekla bys, že v Breivikově činu, což mimochodem už v Dánsku taky bylo na divadle a docela by mě zajímalo, jak to pojednali, by se v konkrétním pojetí též objevila antická tragika, velikost a čistota? Já mezitím nevidím rozdíl, tito magoři žijí v každé době mimo společnost a ve svém vyšinutém světě a je jim úplně jedno, kdo je zrovna u moci, jestli je demokracie nebo totalita. To není vzpoura proti společnosti to je jenom prostá nezdůvodněná agrese proti čemukoliv.
a jen pro pořádek: mě se ta pasáž Olgy Hepnarové jako taková líbila. Bavila mě a zajímala nejen obsahově a formálně, ale i herecky. Kdy jste naposledy viděli Magdalenu Sidonovou takhle hrát?
OdpovědětVymazatPozor: Breivik a Hepnarová jsou úplně rozdílné činy. Breivik zvráceně reagoval na dobu, Hepnarová reagovala jen na sebe. Proto její čin, opakuji pořád dokola, nemůže fungovat v inscenaci, která se snaží postihnout dobu.
OdpovědětVymazatJežišmarjá Jano, já to všechno vím a od začátku píšu, že je to pro mě nepřijatelné a bráním se tomu. Na druhé straně, když už zmiňuješ Breivika, tyhle činy jsou tak extrémní a nepochopitelné, že přímo provokují k tomu dávat jim ještě nějaký další, "metafyzický" smysl. Když jsem si četla program k uvedení Roberta Zucca v Schaubühne (režie Peter Stein), žasla jsem, jaké paralely tam, dramaturgie objevovala s aztéckými božstvy. Vtip je v tom, že "nemocná" společnost odsuzuje čin nemocného člověka, který "jen" jedná v souladu s tím, co mu bylo osudem dáno.
OdpovědětVymazatNo, Jakube, nemá. Bohužel. Ale to už se dostáváme k čistě divadelním kvalitám té věci, která až příliš spoléhá na to, že asociace publika se budou jaksi samozřejmě ubírat souběžně s myšlenkami tvůrců. Přičítám to hektičnosti, s jakou nový tým na Zábradlí ty dva měsíce pracoval. A kromě toho mi také vadí, že za první půlkou inscenace nutkavě vidím nejen jiné Mikuláškovy věci, ale i legendární a deset let starou Marthalerovu inscenaci Zab Evropana... Proto jsem v první reakci použila slovo "odvozená". Nicméně opakuji: jsem za Šedá sedmdesátá docela vděčná - i z této diskuse je vidět, že se nás všech nějak dotýká. O kolika inscenacích tohle člověk může říct?
OdpovědětVymazatNesouhlasím, že mezi Breivikem a Hepnarovou je rozdíl, i on reagoval jako všichni tihle magoři hlavně na sebe, že to odůvodňoval kritikou společnosti a vznešeným posláním a snahou očistit nordickou rasu a kdesi cosi, to na tom vůbec nic nemění. To, jak Marie píšeš, že se u takových záležitostí dodatečně dohledává nějaké transcendentno, je pravda ale to je přece i tady. A to je pro mě strašně přitažené za vlasy, vlastně až směšné. Nevím pro mě Hepnarová vůbec není figura pro jakékoliv dramatické zpracování, nevidím tam žádný přesah mimochodem. A jak je patrné z té knihy a pramenů - korespondence prostě jenom všichni kolem ní selhali, portože holka byla duševně nemocná a měla se léčit. Spíš je to vhodné pro úvahu nad trestem smrti.
OdpovědětVymazatŘada zmíněných témat se tu už postupně probrala, ale nedá mi se k tomu ještě nevrátit, protože se mi zdá, že se v několika ohledech mýlíš ve "věcných bodech". Čímž nemyslím místa, kde máme na inscenaci jiný názor, takovou debatu je lépe nechat do proudu hlavní diskuse. Tedy:
OdpovědětVymazat1/ Viděl jsem generálku i premiéru, takže jsem glosu nepsal jako "momentální názor".
2/ Že to bude nonverbální inscenace jsem se doslechl dost dlouho před premiérou, takže mě to na místě nijak zvlášť nepřekvapilo..
3/ Zdálo by se mi pokrytecké tvářit se, že jsem u inscenace tohoto kalibru neměl žádná očekávání. Samozřejmě, že jsem je měl. Především v tom smyslu, že jsem se těšil, že to bude silnější inscenace než nakonec byla.
4/ Tvrzení o averzi k Mikuláškovi je podivná argumentace. Něco se mi líbilo, něco ne (obecně se mi Mikuláškovy společné věci s Dorou Viceníkovou zdají vesměs lepší než jeho jiné režie). Ale hlavně: tady by snad mělo jít především o to, co tvrdím o Šedých sedmdesátých, ne o to, jestli se mi líbily nebo nelíbily jiné Mikuláškovy inscenace.
5/ To, jestli se dramaturgicko-režijní záměr "tříbil během zkouškového procesu" nebo někdy jindy, je z hlediska výsledku nepodstatné. Nevyjadřuji se přece k procesu vzniku, ale k výsledku.
Spletla jsem to - ten čas fakt letí. Ta Marthalerova inscenace s podtitulem Vlastenecký večer, je stará ne deset, ale dvacet let. Poprvé jsem ji viděla na festivalu v Toruni v roce 1994 a bylo to jako zjevení...
OdpovědětVymazatV tom případě se velmi omlouvám. Netušil jsem.
OdpovědětVymazatPár poznámek po dnešním zhlédnutí.
OdpovědětVymazatNevím, jestli Honza Mikulášek nemá rád lidi, fakt je, že značná skepse k společnosti a lidstvu vůbec je pojícím leitmotivem většiny jeho inscenací v Redutě, minimálně trilogie Elementární částice - Europeana - Nenápadný půvab buržoazie. V "Buržoazii" se to navíc dost razantně pojmenovalo v závěrečném monologu, který jednoznačně vyzníval v duchu "s lidmi se to nepovedlo". Oproti tomu, jak surově groteskní optikou je nazíraná společnost 70. let v Šedých sedmdesátých, jsou však zmíněné inscenace stále ještě docela čajíček.
K tomu surrealismu a Hepnarové - to je zdá se mi dobrá stopa, navíc je podle mě evidentní, jak "švankmajerovské" je v zmíněných inscenacích třeba Mikuláškovo zacházení se sexualitou - sexualitou groteskně vykloubenou, vší erotiky zbavenou. Třebas Spurné souložení s Husákov´m portrétem (analogie "sexu s knihami" v Europeaně) nebo to slavnostní předání "bobra" jako vyznamenání.
Při všem respektu k divadelní dovednosti celé věci mě při dlouh´ch ovacích stále napadalo, jak je možné tak kruté a výsměšné inscenaci nadšeně aplaudovat.
(Co se týče monologu Hepnarové obecně - naprostý souhlas s Vladimírem Mikulkou.)
Zlatá šedesátá byl název značně ironický, Šedá sedmdesátá je název značně doslovný.
Myslim, že si sám odpovídáte: shodou okolností de stal v roce 1972. Proto tam patří. Nebo patří do osmdesátých či devadesátých let?
OdpovědětVymazatBudou-li obdobně zpracována léta osmdesátá, pak by se do role oběti doby nejlépe hodil Jiří Straka, tzv. spartakiádní vrah. Jeho tehdejší počínání by se dalo
OdpovědětVymazatinterpretovat jako zoufalý pokus překazit nenáviděnou
spartakiádu. Sexu by v inscenaci také bylo habaděj....
Výborný nápad :-))))
OdpovědětVymazatO Hepnarové už tu snad bylo napsáno všechno, co bylo možné napsat (snad jen Effenbergerův „palachovský“ esej v programu by si zasloužil samostatnou pozornost), ale strhlo to na sebe tolik pozornosti, že větší část představení zůstala stranou. A taky část podstatnější, troufám si tvrdit.
OdpovědětVymazatOsobně se mi nejpřesvědčivější zdály dvě závěrečné scény (spartakiádní a volební) . Tam se inscenačně podařilo obecně známou banalitu pozvednou na účinnou metaforu. Volební urna, ze které se stane opravdová urna, nebo snad spíš cosi jako obří hřbitovní svíčka, je silný obraz. Mnohem méně jsem si ale jistý, jestli Šedá sedmdesátá dosahují svého cíle v méně efektních, obyčejných a záměrně šedivých scénách před přestávkou. A jaký ten cíl vlastně má být.
Honza Šotkovský píše (razantněji ve svém statusu na Facebooku, než tady), jak nesmírně silná a depresivní ta inscenace je, a nepřímo přitom odkazuje právě k její první části. Sdílel jsem ten depresivní pocit pouze místy a navíc nebyl nijak extra silný (třeba ve srovnání se Zlatými šedesátými). Na pražské premiéře se ostatně publikum skoro celou první polovinu dobře bavilo. Spíš mi to připadalo jako šikovná, pro Mikulkáška už vlastně tak trochu rutinně provedená pomalá groteska, která formou do značné míry izolovaných etud (nezdálo se mi, že by na sebe nějak zvlášť významně navazovaly) připomíná takové ty drobné, přízemní hnusy, které se obvykle v souvislosti s normalizací připomínají. Chápu, že tím chtěli poskládat nevábný pohled na celé to šedivé hemžení jaksi „zdola“. A a že tam byla řada hezkých postřehů a třeba i surrealistické narážky (i když soulož s Husákovým obrazem se mi zdála jako jedna z nejslabších scén), ale že by se to celé poskládalo do zvláť silného a depresivního obrazu, to bych si teda jistý nebyl.
Když přijmu něco jako básnickou licenci, tak mi ta prvá půlka s druhou docela dává smysl. Příliš mnoho toho bohužel na bezproblémové přijetí víme.
OdpovědětVymazatNo mám pocit, Vladimíre, že tu fascinaci "nesmírně silnou" inscenací jsi mi poněkud vložil do úst (respektiive do klávesnice) ty sám. Ale dobrá tedy.
OdpovědětVymazatDíky za tohle shrnutí. Zkusím být konkrétní a věnovat se hlavně jednomu bodu. Inscenace sestává ze dvou jasně oddělených polovin, přičemž ta první je vygradována a uzavřena. V čem je tedy problém - podotýkám formální problém - začít druhou polovinu (defacto novou část) obrazovou sekvencí monologu? Opravdu se jedná o formální roztříštěnost, když řešení scén druhé poloviny spolu formálně konvenuje? Baví mě na tom právě formální (opět jsme u toho slova) srážka obou polovin, přičemž v nich dle mého názoru funguje vzájemné tematické zrcadlení. Nemám s daným přístupem problém. Proto mi slova o "formální a tematické roztříštěnosti" přišla zkrátka jako uspěchaná.
OdpovědětVymazatInscenátoři k "případu Hepnarová" nepřistupují a nesoudí tak jednoznačně, jako mnozí z vás v této debatě (opět se vlastně obracím nejvíc na Vladimíra Mikulku, ale nejen na něj). Z mého pohledu vznáší otázku: "A co když přece byl vnitřní stav Hepnarové v tomto individuálním případě způsoben celospolečenskou situací, ve které žila?" Bez soudů, bez jednoznačných závěrů. Prostě k přemýšlení. Nedokazuje třeba právě tato debata, že se danou otázku podařilo položit pozoruhodným způsobem?
OdpovědětVymazatDěkuju, tím žes to pochopil jako bezvýhradně kladné vyjádŕení, jsi mi poskytl téma na další metakritický sloupek :-)))
OdpovědětVymazatkdyž píšeš o tom, jak se Zlatým šedesátým podařilo postihnout "rozporuplnost a nejednoznačnost určité éry", v tom bude asi ten fór - 70. léta vycházejí z Šedých sedmdesátých jako doba veskrze rozporuprázdná a jednoznačná
OdpovědětVymazatNa rozporuprázdnosti a jednoznačnosti doby bychom se tu asi všichni (včetně inscenátorů) shodli. Jenže tady jde spíš o to, jakým způsobem to inscenace sděluje a zda se jí to podařilo říct dostatečně "intenzivně". Míněno divadelně i obsahově intenzivně, aby nedošlo k nedorozumění.
OdpovědětVymazatVýrazy jako "není sporu" bych nepoužíval:-) Má poznámka směřovala k tomu, jestli náhodou rozporuplnost a nejednoznačnost není divadelně a priori vděčnější než rozporuprázdnost a jednoznačnost.
OdpovědětVymazatjistě že je apriori vděčnejší. ale to není dobou. doba je taková, jakou se jí rozhodneš vidět. můžeš mít stejně tak klišovitý a obecný 60. léta, stejně jako neobyčejně rozporuplný 70. nebo 80. léta. to je otázka dramaturgické volby.
OdpovědětVymazatTak dobře: "nemám o tom nejmenších pochyb" :)
OdpovědětVymazatStejně jako o tom, že nejednoznačnost je divadelně vděčnější než jednoznačnost. Ale to přece není omluva. Bavíme se tu o výsledné inscenaci, nikoli o tom, zda bylo její téma divadelně vděčné nebo ne (když už jsme u toho teoretizování).
Vlastně jen zopakuji to, co jsem napsal už někdy dříve, ale v rámci diskuse se to ocitlo níže: zatímco v posledních dvou scénách Mikulášek dokázal pozdvihnout tupou šeď na metaforu, v první polovině spíš jen ilustroval (lépe či hůře) obecně sdílený názor na sedmdesátá léta. Jak píše Jakub Škorpil: z obecnosti jde ke konkrétnímu.
Místo metakritiky raději jasně napiš, co si o tom špílu myslíš, já ti stejně jasně odpovím, že jsi blbec, a bude :)
OdpovědětVymazatMně přijde, že se jako psi se honíme za vlastním ocasem a pořád dokola se zabýváme, zda byla Hepnarová frustrovaná dobou, a proto udělala to, co udělala. Vždyť je to jasná konstrukce, to je přece pohled na tuto kauzu dodaný zvnějšku a s odstupem let. A ještě osobami, kteří s tehdejší realitou nemají sebemenší zkušenost, což není úplně nezanedbatelné. Hepnarovou by takové argumenty ani ve snu nenapadly, přečtěte si příslušné dokumenty. Pro mě je zcela zásadní, co nového mi inscenace sděluje o této době a zda dokáže vyjádřit její podstatu a dojít přitom aspoň do prvního patra. Mně osobně v tomto směru nic nového neřekla, jen mi zopakovala stará známá klišé. V jednotlivostech občas zábavné, pro mě je třeba orgasmus s Husákem (i když by se dalo ubrat v provedení) velice trefná scéna, kdo v té době viděl recitovat Švorcovou S.K. Neumanna a hystericky vřeštět Lenin je maják, Lenin je zvon, bude vědět. A naopak urna jež se mění v "urnu" to je přece taková banalita.Prostě každý to máme nastavené jinak, ale to není důležité, podstatné přece je, zda funguje nějaký vnitřní smysl, zda se pod povrchem méně či více povedených obrazů něco odehrává.
OdpovědětVymazat