Čas ve švýcarských Alpách plyne pomalu. Nesnesitelně pomalu. Není do čeho pořádně píchnout a tak je při posedávání v hospodě „hlavní zprávou“ jak kdo umřel a tématem číslo jedna, co se bude jíst. Zlatým hřebem roku je pak zábava s vystoupením místních ochotníků, naučnou přednáškou, mluvícím koněm a družným dozvukem. Nuda je tu taková, že pouhý zvuk projíždějícího auta přiměje všechny se ohlédnout. A kdo se pokusí zavedené pořádky změnit, toho stihne trestem sama alpská příroda (chudák XLR 3000 by mohl vyprávět).
Rudi Häusermannovi a jeho Kapelle Eidg. Moos se onen pocit nudy, marnosti a prázdnoty ve stínu alpských velikánů podařilo dokonale přenést na diváky. Na všechno je dost času, není kam se hnát, nevadí některé věci několikrát zopakovat a když už se zrovna neví co, zařadí se písnička. Co na tom, že znějí všechny tak nějak stejně.
Slovy vypůjčenými od Jiřího Suchého: „Večer plný humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete.“
K diskusi
OdpovědětVymazato koprodukční inscenaci několika švýcarských divadelních domů Kapelle EIDGE.Moos
si dovolím nabídnout jiné čtení.
Na
počátku inscenace jeden z účinkujících čte z prózy Roberta Walsera
Procházka ( vyšla r.1917). Inscenace se tím vztahuje ke zvláštnímu, plachému a
na konci života duševní nemocí trpícímu spisovateli, jehož příznivcem a prvním vydavatelem byl Christian Morgenstern. Z Procházky
se pak cituje ještě několikrát a lze se
snad domnívat, že švýcarský divák zná
tuhle slavnou krátkou prózu asi tak dobře, jako český divák třeba Popis jednoho
zápasu od Franze Kafky, který ostatně má s Robertem Walserem leccos
společného.
Robert
Walser popisuje s mnoha detaily a stylistickými ornamenty úplně banální
vycházku po švýcarském maloměstě, má nutkavou potřebu vyslovit všechno beze
zbytku, často čtyřikrát. Například když jde kolem obilných polí, nestačí mu
říci „obilí“, ale musí vyjmenovat žito, oves, pšenici a ječmen ( zrovna tahle
pasáž v inscenaci zazní). Člověk to může číst jako nudně staromódní idylu, ale také v tom může, ve
shodě třeba s Morgensternem, najít
kouzlo nepřizpůsobivosti, jemné
ironie a laskavosti. Myslím, že
Walserova próza stylově určuje charakter inscenace, kde se také všechno
několikrát zopakuje, kde se prodlévá a vytvářejí naivní obrázky a situace. Já
jsem i na té neosobní a protivné Nové scéně cítila v pozadí radost ze hry
a touhu uspořádat publiku příjemný večer. Výrazem balancování na hraně prostomyslnosti
a intelektuálního odstupu je, myslím,
skutečný „družný dozvuk“, jenže je součástí inscenace. Nevidím důvod tohle
pozvání nepřijmout.
Nová
scéna je takovému divadlu mimořádně nepříznivá, poloprázdné ( nebo poloplné?)
hlediště je vždycky deprimující a ve foyer to rozhodně není útulné. Ti tři
pánové na jevišti předvádějí hudební i slovní klauniádu na švýcarskou notu. Ta
sedí na lince napjaté mezi Robertem
Walserem a Friedrichem Dürenmattem, my z ní známe, pravda, lépe toho
Dürenmatta, ale třeba Svatopluk Karásek, když vypráví o svém životě ve
švýcarské emigraci, vyjevuje také tu prostodušší linii ( a je za ni rád, ten
starý nepřizpůsobivec). Inscenace je kabaretem, jehož účastníci předvádějí
publiku solidní muzikantské umění, přičemž svou ländlerovou jódlovací hudbu
také ironizují („Bernský pochod toho příliš neslibuje, zato všechno dodrží“).A
nejódluje v ní, tak doslovná není.
Nevyčítala
bych jim ani párečky a pivečko, nejsou první a jediní, kdo se pokoušejí o
komplexní příjemný zážitek z divadelního večera, když to dělají bratři
Formanovi na lodi, nikomu z nás to nevadí.Nevím, v čem jsou párečky a
pivečko horší než chlebíčky a vínečko, které konzumujeme po inscenacích
německého divadelního festivalu bez opovržení.
Zklamána
odtažitou reakcí pražského publika četla jsem si ještě v noci Walserovu
Procházku v překladu Radovana Charváta. A dočetla jsem se třeba tohle:
„Jak
už bylo zdůrazněno, v úvahu přicházejí pouze lepší pánové, a abychom se
vyhnuli omylům a zabránili případným pochybám, budiž nám laskavě dovoleno
přednésti svůj názor.
V našich
očích je skutečně lepším pánem jen ten, kdo jemností a příslušností
k lepším kruhům doslova překypuje, to znamená, kdo je v každém ohledu
zkrátka lepší člověk než ostatní lidé.
Lidé,
kteří jsou jen obyčejní a nic víc, nám nejsou v žádném případě po chuti.
Lepším
pánem je podle našeho názoru ten, kdo je ješitný, namlouvá si samé pošetilosti
a chce věřit tomu, že jeho nos je mnohem jemnější a vybranější než nos
kteréhokoli jiného dobrého a rozumného člověka.
Počínání
lepšího pána totiž takový svérázný, vynikající předpoklad jasně potvrzuje, a na
to se spoléháme. Kdo je jen dobrý, upřímný, poctivý a víc nic, ten ať se nám
prosím vyhne. …
Tak,
a teď je známo, o jaký druh lidí stojíme, a přijde-li k nám člověk, na
němž už zdálky vidíme, že to není host pro nás, povíme mu:
„Velmi
litujeme a srdečně nás to mrzí.“
Alena
Zemančíková s omluvou za dlouhý příspěvek do diskuse
Nic proti tomu, ostatně to zarámování Walserem bylo minimálně v závěru zcela zřejmé - jenže to přece nic nemění na tom, že to byla k uzoufání řídká a rozvleklá inscenace. Jak píše jinde Marie Reslová, mně osobně to představení nijak nepopuzovalo, byla tam hezká místa, jenže i tak se z toho po půl hodině stala hrozná otrava.
OdpovědětVymazatAno, paní Zemančíková, toto čtení inscenace lze považovat za relevantní, ale jak cituje Jakub klasika: jde o „večer plný humoru tak jemného, že ho možná ani nepostřehnete.“ Aneb tak dlouho si inscenátoři zahrávají s prostoduchostí a nudou, až se sama jejich
OdpovědětVymazatinscenace stane prostoduchou a nudnou. Už dlouho jsem při nějakém představení netrpěl takovým, pardon, intelektuálním deficitem.
zvláštní, Formany (konkrétně Boudu) v souvislosti s Kapelle zmiňoval v hovoru i Karel Král. Nevim přesně, kde hledat tu spojitost (když pominu hudbu, jídlo a pití). Ale vím, kde hledat rozdíl: Bouda, nebo cokoli jiného od Formanů, je okamžitě a mezinárodně srozumitelné bez další domácí přípravy a domýšlení. A většinou (většinou!) uměřené a vždycky dostatečně intenzivní.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, že Walserova Procházka byla citiovaná tolikrát a tak návodně, že jen blbec by si nevšimnul. A samozřejmě, že průmerně inteligentní kritik z toho odečte skladebnou inspiraci. To ale nic nemění na tom, že Häusermann a spol prostě tu inscenaci plně nezvládli. že ta zvolená forma inscenaci přejela. a že možná byla přeci jen moc "lokální" (rozumějte: my se taky můžeme dorvat smíchy u "ostravskich inscenaci" - ale vysvětlujte je třeba španělům, nebo - to jsem fakt zažil - polákům).