Oidipa.Město jsem do značné míry považoval za „antický digest“. Byla to zkratka a částečné to nebylo fér. Za stejný digest mám Mateřštinu (a jsem si oprávněností toho pocitu tentokrát jistější). Digest židovského osudu ve dvacátém století, digest vztahu matka-dcera, digest specifických dějin Východního bloku. To vše v lehce přístupném hořkosladkém balení a s happyendem, který pohladí dušičku a zahřeje u srdíčka.Oidipa.Město pro mne zachraňoval specifický způsob hraní i – sice také nijak originální, ale alespoň současně se tvářící – režie. A přesně to vše mi v Mateřštině scházelo až bolestně. (Až se nechtělo věřit, že jde o inscenaci téhož souboru). Dlouho jsem se dokonce bavil, co taky jiného v té záplavě klišé dělat, představou jak by to vypadalo, kdyby matku hrála Simona Stašová a babičku – logicky – Jiřina Bohdalová. Zapadly by do toho kusu báječně.
Vzpomínal jsem na Masłowskou a Mezi náma dobrý, na Liberovu inscenaci Hry o Matce a Vlasti Bozeny Keff a mnohé další tak moc podobné texty. A litoval, že jsem nedal na varování a nezůstal doma.
Mezi náma dobrý jsem četl dost dávno a Mateřštinu jsem naopak jen viděl a nečetl, ale i tak se mi zdá, že Maslowské tímto srovnáním poněkud křivdíš. Téma je podobné, ale kvality obou her nesrovnatelné.
OdpovědětVymazatno ale přesně tak jsem to myslel. tedy že tenhle generační princip nevidím poprvé a že se s ním dá zacházet i podstatně zajímavěji.
OdpovědětVymazatTak to jo :)
OdpovědětVymazat