Švejda: Čekání (Divadlo v Dlouhé)

Čekání, uváděné v rámci repertoárové řady „Krátká Dlouhá“ v prostorách kavárny divadla, je dalším z příspěvků k dnes oblíbenému tématu „krize středního věku“. Hostující, téměř o generaci mladší Braňo Holiček pracoval se čtveřicí herců (Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Martin Matejka, Pavel Tesař) metodou devised theatre. Vznikla přibližně hodinová inscenace, jejíž struktura je prostá: herci sedí na židlích na vyvýšeném pódiu čelem do diváků a předvádějí krátké výstupy (nejčastěji monology) na dané téma, rytmizované jednak z reproduktorů zaznívajícími „naučnými“ vstupy, které hovoří o tom, co to ta krize středního věku vlastně je, a jednak hudebními intermezzy se světovými pop-šlágry ponejvíce z osmdesátých let, během nichž každý z herců předvede na uvedené téma nonverbální „etudu“.

Scénografické řešení, byť (i z praktických důvodů) minimalistické, je funkční: herci jsou na scéně jaksi sami za sebe, „obnažení“; hlavami, když se postaví, se téměř dotýkají stropu – něco jako by na ně tedy padalo či dávalo jejich životu doslova a do písmene strop. Čtveřice „Bornových“ herců hraje přirozeně, nenuceně, netlačí na pilu – tak jak je u nich dobrým zvykem. Jednotlivé výstupy jsou postavené na schématu: předestření situace (problému), rozuměj konkrétního, (jakoby) reálného zážitku účinkujícího – a krátká pointa. Těžiště jednotlivých výstupů neleží v samotných situacích, ty jsou někdy více a někdy méně výrazné, ale v pointách. A tady tkví potíž Holičkovy práce. Režisér špatně odhaduje nosnost vymyšlených point. Netřeba snad říkat, že by měly být nejen završením situací, ale i jejich „povýšením“ (ať už třeba nečekaným pootočením situace, jejím zvážněním apod.), zkrátka měly by jít „za“ ony situace. U Čekání ale většinou zůstávají jen v rámci situací, mechanicky je vyčerpávají, inscenace klouže po povrchu tématu – a tento neduh ji postupem času činí nejen zdlouhavou, ale vlastně i otravnou – pořád to samé.
Ten inscenační nezdar upřímně mrzí. Protagonisté inscenace tu byli v příhodný okamžik postaveni před zajímavou výzvu: s unavenými tvářemi, náhle jaksi zcela vrostlí do středního věku, tu mohli dát divákům nahlédnout do „zákulisí“ svého profesního i soukromého života, mohli tu najednou (nečekaně) sdělit něco závažného o sobě samých. Výsledkem je ale banalita.