Švejda: Vzduch z kamene (Schauspielhaus Wien)

„Hele děcka, já myslím, že jsme se ještě ani po těch sedmdesáti letech, co málem uběhly od konce tý druhý světový války, s tou naší minulostí ještě nevyrovnali, že nás pořád ještě pěkně trápí a že bychom k tomu za naší generaci taky měli něco říct, co říkáte? Já jsem přišla na takový jako docela příhodný slova, který vystihujou ten náš stav: vzduch z kamene, tak jako že bychom ho dali do názvu. Hele, provážeme soukromý dějiny s veřejnejma, třeba od třiačtyřicátýho roku až do současnosti, trochu prohážeme jednotlivý časový roviny, aby to pro diváky bylo napínavější (vono už se to dneska jako docela dělá), někde to zdrsníme, někde zlyrizujeme. Hele, na výpravu nemáme moc prachů, tak jí uděláme celkem jednoduchou, dozadu se sbíhající kulisy a nad nima zářivky – jakože čas a dějiny, jo? Hele, ale od jednoho maníka jsem sehnala zajímavej industriální objekt, nějakej motor nebo co, tak že bychom ho dali doprostředka scény? Bude prča, ať si nad tím lidi přemejšlej. No ale jinak, jinak to budete muset uhrát sami. Dlouhý dialogy to budou, jo? Hodinu a půl to bude trvat.“