Just: Divadlo je past X. (Miloš Ubu)

Předem říkám, že jsem na to šel bez velkého očekávání a vysokých měřítek, vstřícně vyladěn už rozdávaným pivem a bigbítově vyhulenou dechovkou, jež čím víc řvala, tím víc s duchem doby i tématu představení rezonovala (a to, aniž mi tvůrci předem říkali: dechovka a pivo je špatně). Vyladili mě však v tom studeném foyeru do nejhřejivějšího pozitivna také diváci. Jak jsem zjišťoval před i během představení, byli to tvorové s podobně nastaveným kódem vnímání a prahem citlivosti na lumpárny politické i jazykové, a byl jsem rád, že jsem se uprostřed nich, spřízněn volbou, ocitl. Vždycky jezevce mého typu, vyšťouraného v noci z nory denního sepisování, študování nebo učení, nadmíru potěší ta, omlouvám se za ten patos, pospolitost. Fyzická, hmatatelná a cítitelná, nikoli virtuální přítomnost stovek bližních podobného naladění – nelze to dost ocenit zvláště ve světě milionů izolovaných veřejných samot – kdyby to byly aspoň „samoty u lesa“, ale jsou to jen „samoty u netu“ . V ty se svět rozpadl po explozi informační bomby, ale to vám, jedné z těch tisíců izolovaných buněk po explozi, určitě neříkám žádnou novinu. Chtěl jsem jen říci, že veškerý apriorismus, kladný nebo záporný, jsem na Nové scéně při představení Tomáše Svobody a Ondřeje Formánka Miloš Ubu spolu s kabátem odložil v šatně. Nebylo mi to nakonec nic platné.

Představení (kolega Pavlovský by podotkl, že kabaret nemá inscenaci, a měl by pravdu, proto píšu zatím „představení“, a to 16.12.2013) má několik dobrých nápadů (promítání na protější dům, surreálné lajnování kurtu Havlovým popelem, Klausovo přání, ať mu Ubu pošle Livii někam hodně daleko, gogolovsky hořká pointa večera), je tu několik povedených hereckých etud (Klausovo narcistní entrée, celá sekvence profesora Fukušimy s překladatelkou a pointou „probíjejícího“ robota značky Okamura ), a občas i „žhavých aktualit“ (Rusnokovo vole vole umřel Mandela), které ale dohromady, roztaženy na hodinový formát, k saturování zřetelného hladu diváků po smíchu nestačily. Zprvu bouřlivé reakce spřízněného publika v průběhu hodiny slyšitelně slábly, a rostoucí řada výstupů (včetně „travesty“ zpěvů či monologů Fandy Mrázka) končila ve vytracenu. Vydařená, dobře hraná i pointovaná byla ovšem celá (nebo celý?) Fukušima, potlesk sklidil i rektální alpinista a z dopuštění božího veřejnoprávní ředitel Dvořák (Jan Konečný), přesný byl i Moravec se svou neskutečně namyšlenou, a vlastně také ryze „ubuovskou“ (!) větou: A o čem že se po dnešních Otázkách začne mluvit? (Jan Vlas). Dobré momenty, přesný timing a jako jeden z mála po celý večer bezchybnou dikci měl Dušan Sitek (Matka Ubu, Důchodce), výborné i když nevypointované byly i Ústavní zvyklosti (Lenka Langová, Simona Vrbická). Leč marná sláva, po nezapomenutelném Libíčkovi (Jarry), Suchařípovi nebo Vondráčkovi (Kainar) to byl tentokrát Ubu bez Uba. Na „mé“ repríze jím měl být Martin Hruška, výborný herec, ale ani Ubu, ani Zeman se nedostavil: na prvého neměl patřičně spontánní gargantuovskou obžernost a zločinnou, leč upřímně dětskou, odzbrojující amorálnost, na druhého nebyl dost prasečí, bohorovný, arogantní a při bonmotech sebezálibně narcistní. Celkově drobnou postavou i milým, sympatickým kukučem místo prasečího rypáku Uba nebo Zemana mi fyzicky evokoval dobráka ombudsmana Varvařovského, který se mezi všemi těmi kreaturami ocitl jak Pilát v Kredu, a na vycpaného, oteklého sprosťáka a ožralu si jen hraje, a moc mu to nejde, protože mu všechny ty jeho „prdele“, „č…y“ a „hovna“ (jež tu občas nahrazují jarryovské „hovnajze“), právě pro jeho vnitřní noblesu, nevěříme.
Za daleko větší – tentokrát dramaturgický - problém celého podniku považuji však pokročilou a zdá se, že s přibývajícími reprízami nevyhnutelnou tematickou vyčpělost a faktickou neaktuálnost mnoha výstupů (Šlouf, Nagyová, Mrázek, předvolební kampaň aj.). Bude-li mít Miloš Ubu i přesto „pro velký úspěch“ nějaké delší pokračování (což bych mu samozřejmě přes své výhrady moc přál, a připojuji se tímto jednoznačně k obhájcům práva na jeho existenci – a právě v „posvátném“ ND, a právě na sterilní Nové scéně!), pak mu zřejmě nezbude, než se rozhodnout pouze pro jednu ze dvou možných cest. Buď by se měl jeho tým před každou další reprízou sejít, dát si tu práci (každá repríza je u poctivého politického kabaretu z definice vlastně premiérou!), nemilosrdně mýtit vše vyčpělé, a nahrazovat to pohotovým komentářem „ubuovství“ dne, maximálně týdne nebo měsíce, ale rozhodně ne komentářem „ubuovství“ půlroku nebo rok starého (výjimky jsou samozřejmě opravdu kruciální „ubuovské“ události roku – takovou je bezesporu epizoda s korunovačními klenoty). Druhou cestou je naopak na komentář dne rezignovat, jít spíše po nadčasovosti a klaunské či jarryovské „poetice nesmyslu“, cizelovat, zpřesňovat, pilovat, popř. bourat a znovu stavět architekturu jednotlivých gagů a parodií. Pak by ovšem takový kabaret měl, navzdory Petru Pavlovskému, pevnou, regulérní „inscenaci“, nikoli pouhá „představení“. Obě cesty jsou pracné, ale, obávám se, jedině možné.

Tyto řádky píšu nejen v den dvouletého výročí Havlova úmrtí, ale i v den měsíčního výročí zrodu celého tohoto glosáře: nejvyšší čas skončit. Chtěl bych proto poslat na závěr tři vzkazy:
1) Novému vedení Divadla Na Zábradlí, jehož jak umělecký šéf, tak režisér i dramaturgyně svorně v ČT při obhajobě svých Šedých sedmdesátých znovu a znovu opakují, že Olgou Hepnarovou ve své inscenaci nechtěli nikoho soudit ani moralizovat, posílám k úvaze tento citát z úvahy Jana Patočky o morálce ve vědě a v umění: Skepse o morální sféře je sama kvalifikací – a sice diskvalifikací (1968). Ne proto, abych své glosy nakonec přizdobil slavnějším vypůjčeným peřím, ale proto, že jsem to takto stručně a pregnantně předtím sám vzkázat umělcům nedovedl.
2) Všem, kterým zvedla žluč má zdejší rychlokvašená apologie poetiky Davida Drábka v souvislosti s Jedenáctým přikázáním vzkazuji, aby vyčkali se svou polemikou až do vyjití nejbližšího čísla Divadelních novin, kde jsem se v časovém odstupu s „vychladlou hlavou“ a na širší ploše pokusil říci totéž jen trochu jinými, snad uvážlivějšími slovy.
3) Šéfům tohoto portálu posílám dík nejen za měsíční možnost se aktuálně vyjadřovat k dění rychlými texty (i když ne za „rychlý prachy“), ale i za celkové vlídné zacházení s nimi i se mnou.