Švejda: Bluff (Spolek Kašpar v Divadle v Celetné)

„Pantomimě se slovy, zpěvy a tanci“ Karla Krále nelze po řemeslné stránce téměř co vytknout. Příběh běží bez vážnějších zaškobrtnutí, herci – především tedy protagonista Matouš Ruml – předvádějí gagy, základní stavební kámen produkce, jak mají, s přesným časováním; oželel bych snad jen některé slovní vstupy – pouze ilustrují to, co je předvedeno neverbálně – a protagonistovo klaunské připodobňování se Borisi Hybnerovi (či obecně vžité představě klauna).
I tak má ale inscenace k ideálu, vytyčenému v nadsázce samotným režisérem („Držte nám palce. Když je budete držet dost silně, tak se dočkáte představení děsně veselého, při němž vám smíchem budou vstávat chlupy na těle“), soudě podle druhé premiéry, ještě docela daleko. Schází ji jednotný tah, kolísá – silná, zábavná čísla jsou střídána hluchými místy -, téměř negraduje, zážitek z ní je jaksi přerušovaný.
Důvodů je, myslím, víc. Některá čísla působí předvídatelně, postrádají moment překvapení, jiná jsou zahrána jaksi jen mechanicky, bez (obtížně pojmenovatelné) „přidané hodnoty“,  či jim chybí potřebná „šťáva“, švih (není asi divu, že dobře vycházejí ta, která jsou aranžována na hudbu), zapotřebí by asi bylo též větší protagonistovy osobitosti či charismatu.
Řečené mrzí i z toho důvodu, že režisér cíleně sleduje „druhý plán“, nejde mu „jen“ o příběh, ale také o stav jakési až existenciální úzkosti hlavního hrdiny (explicitně traktované ve Stankovičově známé variaci na Křišťálovou studánku), groteska to je (či mám být) skutečně „hodně černá“ a tísnivá.
Zkrátka: ne že by se divák na Bluffu nebavil a neměl nad čím přemýšlet, bavit se a přemýšlet by ale mohl za příznivějších okolností ještě mnohem víc.