Mikulka z Hradce: Maryša (HaDivadlo)

Středa 25.6.

Do Hradce sice HaDivadlo přijelo v dosti poslepované sestavě, i tak ale byla Brutovského Maryša zatím nejpovedenější festivalovou položkou. Názory se tentokrát různí, úplně nesporná inscenace to není ani podle mého soudu, klady však určitě převažují nad pochybnostmi.

Nejdřív klady. Maryša je strohá, výtvarně i herecky čistá, soustředěná práce, s řadou hezky vymyšlených a při veškeré jednoduchosti výmluvných výstupů. Počínaje (doufám že záměrně) lacinými výstupy tetky, která neví, jestli má víc přemlouvat Maryšu k sňatku nebo se děsit vlastního manžela, přes hospodskou scénu, až po věcně předvedenou bezvýchodnost výstupů ve mlýně. Po herecké stránce byl vedle spíše trpitelské Maryši (hrála ji Sára Venclovská, alternující Erika Stárková je podle informovaných zdrojů podstatně bojovnější) velmi příjemným překvapením především Cyril Drozda. Jeho Vávra je na první pohled olezle měkkýšovitý, vyhýbavý a těžko proniknutelný křupan, dá se však velmi dobře věřit, že hned tak neuhne a dokáže komukoli udělat ze života peklo, aniž by ho napadlo nad tím nějak moc přemýšlet.

A pak zápory. Občas se hrálo až moc na efekt, paradoxně třeba i při zdůrazňování jinak sympatické strohosti četbou scénických poznámek. Režie se občas trochu křečovitě snaží být nejen tragická, ale taky tak trochu groteskní, což především v závěru vyhlíží trochu jako planá ozdoba  (proslulou kávu například dostane Vávra třikrát za sebou). Ale hlavně: závěr podráží nohy dosud pečlivě a účinně budovanému oblouku, kdy Maryša nejprve podléhá tlaku okolí, pak je ale stejně bezmocná vůči svým vlastním zásadám, morálce nebo hodnotám (nazvěme to, jak chceme). Když v posledním výstupu nechá režisér nastoupit na scénu celou vesnici jako nevyslovené viníky, jde to proti logice celé druhé poloviny příběhu. A nelze se přitom zbavit podezření, že hlavním důvodem pro takové řešení byla snaha vše efektně propojit a zacyklit a vrátit se k výstupu, kterým představení začíná.

Takže pro jistotu ještě součet: jako celek představuje tahle verze Maryši velmi respektuhodný přístup k jednomu z nejohranějších titulů domácího divadelního repertoáru. Dokáže být dostatečně svá, a především sdělit nadčasová témata hry současným divadelním jazykem, aniž by se snažila příběh za každou cenu aktualizovat nebo se pouštět do vyslovených svévolností a naschválů.

kompletní festivalový program zde