Vokáč: Konec hry – Radok, Kolář a ….

Chvíli se zdálo, že české divadlo upadne i toto léto do své klasické prázdninové letargie, ale skon Cen Alfréda Radoka a odchod šéfredaktora Divadelních novin Jana Koláře nás pomohl trochu názorově osvěžit a myšlenkově povzbudit. Polemiky, komentáře a články, které se kolem „pádu“ dvou divadelních jistot vynořily (a nebylo jich mnoho, protože nyní je v módě k ničemu se v médiích veřejně nevyjadřovat) měly jednu pozoruhodnou shodnou charakteristiku. Nesly se na poměrně emotivní, velmi osobní rovině a fakta, jak typické, zůstávala na hony daleko. Až si člověk říká, zda se někdy toho malého českého kádrování typu ten může, ten nemůže, ten umí, ten neumí, jeho texty mají úroveň, jeho ne, zbavíme.

Švejda: D. D. Pařízek dohaduje své angažmá uměleckého šéfa v ND (v interpretaci V. Varyše)

JB: Takže Zavřel?
DDP: Jo, Zavřel.
JB: Boleslav Ukrutný?
DDP: Jo, Boleslav Ukrutný.
JB: A s krychlí?
DDP: Jo, s krychlí.
JB: Která bude jako trochu trčet do diváků, Dušane.
DDP: Jo, která jako bude trochu trčet do diváků, Honzo.

Varyš: Když Dočekal neodchází aneb proč je jedno, kdo bude šéfem činohry

Šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal opouští k červnu 2015 po třinácti sezonách svou funkci. To všichni víme a bavíme se debatami o tom, kdo ho nahradí. Kdo by měl, kdo může, koho bychom si přáli a kdo to nakonec bude. Zapomíná se na jednu drobnost: v červnu 2015 Michal Dočekal neopustí Národní divadlo, naopak v něm zůstane coby "ředitel činohry", případně "ředitel Stavovského divadla a Nové scény".
Zavádí se tedy model dvouhlavého vedení, který již funguje v Opeře ND & SOP, součinnost uměleckého a správního šéfa. To je celkem rozumný přístup, písek do soukolí začne ovšem házet skutečnost, že správním šéfem se stane ten bývalý umělecký. Těžko věřit tomu, že se najednou vzdá ambicí, uměleckého vidění světa, režijních tužeb a začne jen poskytovat servis novému intendantovi.

Mikulka: Radoci letos nebudou, díl 2.

Jsou věci, kterým rozumím lépe, věci, kterým rozumím hůře a věci, kterým nerozumím vůbec. Oznámení Správní rady Cen Alfréda Radoka, že se „po dvaadvacetileti letech rozhodla nepokračovat v udílení Cen Alfréda Radoka“ (viz zde) kolísá mezi všemi třemi zmíněnými kategoriemi.

Varyš: Autoatlas Ukrajiny (Meetfactory)

Autoatlas Ukrajiny, divadelní přehlídka současné ukrajinské prózy v produkci Meetfactory, je vlastně spíš Autoatlasem Smíchova, site-specific procházkou po industriálních zadních traktech města s divadelními vsuvkami. Jde ovšem o příjemný zážitek, i když Oksany Zabužko se zde vlastně nedočkáte (pokud nemáme na mysli její fyzickou přitomnost na premiéře).

S letními divadly je potíž, jde zhusta o komerční produkce, v nichž víc než o ne že umění (probůh), ale ani o šoubyzovou zábavu vlastně nejde: hlavní je vlahý večer, příjemná atmosféra, dobré víno a třeba i sex. Přitom zrovna léto je pro diváky ideální doba, kdy jít do divadla: děti jsou na táboře nebo u babičky, u mladších ročníků zas už není škola, atmoška je uvolněnější, večery delší, lidi zkrátka chtějí někam zajít.Ne nadarmo je v USA hlavní filmová sezóna, kdy se nasazují všechny blockbustery, v létě. Ani já upřímně nechápu, proč divadelní sezóna netrvá spíš od února do října než takhle blbě.

Švejda: Těch inscenací je strašně moc... (k anketám divadelních kritiků)

Jana Machalická, bilancující v úterních Lidových novinách uplynulou divadelní sezónu, napsala: „Sledovat souvisle regionální divadla je dnes věc takřka nemožná. Důvody se mohou zdát přízemní, ale finanční náročnost této činnosti je značná a mecenáši nejsou.“
Nejde ale jen o regiony, dnes už jde i o samotnou Prahu – rok od roku v ní vzniká stále víc inscenací (stále přibývají nové prostory, kde se hraje divadlo), že ani zde (v centru českého divadla) není v silách kritika udělat si ucelený přehled o tom, co se děje.