Švejda: Těch inscenací je strašně moc... (k anketám divadelních kritiků)

Jana Machalická, bilancující v úterních Lidových novinách uplynulou divadelní sezónu, napsala: „Sledovat souvisle regionální divadla je dnes věc takřka nemožná. Důvody se mohou zdát přízemní, ale finanční náročnost této činnosti je značná a mecenáši nejsou.“
Nejde ale jen o regiony, dnes už jde i o samotnou Prahu – rok od roku v ní vzniká stále víc inscenací (stále přibývají nové prostory, kde se hraje divadlo), že ani zde (v centru českého divadla) není v silách kritika udělat si ucelený přehled o tom, co se děje.
Ten celkový stav zkrátka začíná připomínat situaci v oblasti hudby.
Kolik inscenací kritik, hlasující ve výročních cenách, za rok zhlédne? Sto? Dvě stě? Tři sta (jako kdysi J. P. Kříž)? Je to hodně? Je to málo? A záleží na tom? Kritikova činnost je a nadále bude jen a jen selektivní, (už) nikdy (ani teritoriálně, ani žánrově) nebude schopna mít nějaké objektivizující parametry. Vypovídá především o samotném kritikovi, o jeho možnostech a preferencích.
Co s tím v případě různých anket – například té kdysiradokovské? Bude o ní rozhodovat jen Michal Zahálka (abych uvedl jednoho z nejpilnějších kritiků)? Ne, prostý součet hlasů se skutečně jeví tím nejlepším z nejhorších řešení.
V té (kdysi)radokovské anketě by měl, myslím, být pro příště při jejím publikování kladen větší důraz na svědectví jednotlivých respondentů. Hlasující by měli svá rozhodnutí důsledně dokladovat – aby byl čtenář (a potenciální divák) schopen rozpoznat důvody – a třeba se podle nich při svém sledování českého divadla orientovat. Protože to (poskytovat orientaci) by mělo být jedním z hlavních důvodů kritikovy práce.

(P.S.: A také už by myslím bylo načase, kdyby se radokovská anketa v kategorii Hra roku vrátila ke svému původnímu znění: kdyby už se nezaměřovala jen na české dramatické novinky – na něž se zřejmě takto snažila upozorňovat -, ale na kterékoli; mělo by tu přeci především jít o ocenění dramaturgů divadel!)