Šotkovský: Jiráskův Hronov (neděle 3. 8.)

O Šakalích letech rakovnického Tylu psát vlastně nechci, protože se coby původce myšlenky tento titul v Rakovníku nasadit cítím za výsledek lehce spoluzodpovědný - a protože mě mrzí, jak při lehkém poklesu nasazení souboru už inscenaci nedrží ona nekompromisní mladistvá energie a odhalí své (najmě dramaturgické) limity. Už podruhé po Všechno není košer z Klapý se zdálo, jako by velký prostor Jiráskova divadla vybízel k patřičnému šlápnutí do komických scény - s výsledkem v obou případech dost neradostným.

O Lanugu olomouckého souboru Liberi in utero psát vlastně taky nechci - je to vcelku příjemná čtvrthodinová etuda s dovedným videoartem, v které si soubor zvídavě osahává některé postupy soudobého výtvraného divadla - ale brát to jako regulérní inscenaci se svým způsobem bráním.
O Morfiu umanutého meotarového sólisty Tomáše Hájka (alias BLDDSJJKpTJSP neboli Bažantovy loutkářské družiny DS J.J.Kolára při TJ Sokol Poniklá) psát vlastně taky nechci - to, co je na něm k chválení, bylo vcelku k chválení už na jeho inscenacích předchozích (Faust a Zmatek nad zmatek), co je na něm k nechválení, je spíše z Bulgakovovy předlohy. Ta totiž svým přímočarým líčením rozpadu osobnosti lékaře vlivem drogy směřuje ke krutému konci až příliš předvídatelně a navíc neumožní Hájkovi uplatnit v dostatečné míře jemné loutkářské vtípky, která dávaly hlavní šťávu jeho produkcím předchozím. (Navzdory tomu se na jeho další meotarové kousky stále těším - Morfium dokazuje, že divadelní možnosti tohoto přístroje zdaleka nejsou vyčerpány a Hájkova nápaditost rovněž ne.)
O čem chci psát, je Tardieuova rafinovaná hříčka Jedno slovo za druhé Mladivadla z Litoměřic (už proto, že mám radost, že tuhle rozkošnou a velmi důmyslnou, vícevrstevnatou ptákovinu někdo hraje). Lze u ní totiž skorem vystačit s tradičním bonmotem o tom, že se absurdní divadlo nesmí hrát absurdně. Tardieuovo vyprazdňování konverzačních vzorců dadaistickou slovní hrou (pro ukázku: "Ale všichni mí tři cuckové měli vantroky - jeden po druhém. Od začátku divanu jsem pořád jenom faldovala u huspeniny, babonila od řimbucha k cumplochovi, celé tryzny jsem procvrčela na upolínu a tmelila jsem si švabachy. No prostě neměla jsem pro sebe ani šupinu." - skvělý překlad Evy Bezděkové!) je totiž vlastně založeno na prostém schématu bulvární frašky. Aby vyzněl paradox toho, jak se komunikace dokáže vlastně obejít bez adekvátních slov, bylo by zřejmě záhodno inscenovat Tardieuův text co nejkovenčněji a konverzačně plynule - nikoliv, jak bohužel litoměřičtí činí, stálým "rozsekáváním dialogu" a jeho doplňováním pohybovými strojovými etudami, která inscenaci zatěžkávají jakýmsi povšechným absurdnem a požitek ze hry samé vlastně rozmělňují.